Zápisky - Aristotelés, Etika Níkomachova (2020_21)

Do různosti, kterou jakožto lidi máme, Aristotelés vnáší perspektivu lékařství. Přesněji zdravého a nemocného člověka. Jen zdravý člověk vnímá sladké jako sladké, nemocný jej vnímá jinak. Toto Aristotelés přenáší do etiky.

Říká, že ušlechtilý člověk je jakýmsi privilegovaným subjektem, který vnímá slast pravdivě. Tedy to, co má člověku přijít příjemné, mu přijde příjemné. Aristotelés tedy popírá možnost, že slast je relativní, ale jen někdo je schopný poznat tu správnou slast. Nepopírá, že lidi vnímají slast jinak, ale říká, že jejich vnímání je pokřivené. Podobná pasáž je i ve třetí knize.

Věci, které špatní lidé vnímají jako slastné, doopravdy slastné nejsou. Jen pro tyto lidi a v tomto stavu. Rozlišuje „platónsky“ tedy věci „skutečně“ slastné a „zdánlivě“ slastné. O takových věcech neříkáme, že jsou příjemné / slastné, ale že jsou slastné pro někoho.

Slasti člověka jsou tedy ty, které završují dokonalou / blaženou činnost. V následujících kapitolách rozebírá, o jakou činnost se jedná.

Aristotelův výklad blaženosti

Aristotelés zde rozvine to, co známe z první knihy. Řekne, že blaženost je habitus. Blaženost je tedy nutné pokládat za nějakou činnost. Jde o uskutečňování, protože jinak by mohl být blažený i člověk, co nic nedělá / jen spí. Existují různé typy činností: některé jsou nutné pro něco jiného a některé jsou žádoucí sami o sobě

Za blaženost je nutné pokládat některé činnosti, které jsou žádoucí sami o sobě. Bude to jakousi činností, kterou děláme jen pro tu činnost. To je klíčové kritérium pro Aristotela. V dnešní době je ovšem společnost poměrně utilitaristická a soudí činnosti dle toho, k čemu nám budou.

Nejlepší činnost podle Aristotela je ta činnost, díky které poznáváme pravdu a příčiny bytí. Jakási kontemplativní bytost. V kontemplaci se tedy skýtá blaženost.

Další o sobě žádoucí činností jsou hry. Hry totiž hrajeme proto, abychom hráli. Jsou nám příjemné. Aristotelés jednak říká, že lidé, kteří se příliš věnují hrám, jsou spíše ke škodě než užitku, jelikož se nevěnují ničemu jinému.

Dále říká, že ke hrám často utíkají lidé, o kterých se říká, že jsou blažení. Aristotelés zde formuluje myšlenku, že bohatí lidé jsou šťastní a určují, co je slastné, resp. po čem touží ostatní. To je ovšem proto, že lidé, kteří toto dělají, již jsou bohatí, ovšem bohatými a šťastnými je to nečiní. To, že toto dělají bohatí lidé, nic nedokládá.

Podobné hledisko můžeme najít v 9. knize Ústavy. Platón zde říká, že je důležité si dávat pozor na to, koho bereme jakožto „soudce“ slastí. Platón zde argumentuje, že nejlepším soudcem je filozof, jelikož je zkušený v různých typech slastí. Mocní lidé totiž nezakusili jiný typ činnosti a tudíž ani slasti.