Zápisky - Aristotelés, Etika Níkomachova (2020_21)

Aristoteles v duši rozlišuje trojí, nezmiňuje ovšem co.

Pathé emoce / hnutí

Dynamis schopnost / síla

Hexis (trvalý) stav / habitus

Nejde o obecnou pravdu.

23. 3. 2021

Třetí kniha Etiky Níkomachovy

Ctnost se týká dvou aspektů

1. Duševních hnutí

2. Jednání

Když chceme zjistit, jestli je nějaké jednání chvályhodné, potřebujeme zjistit, jestli bylo úmyslné či ne.

První, o čem Aristotelés uvažuje je nedobrovolnost.

Akúsion (nechtěné, nedobrovolné) Hekúsion (úmyslné, dobrovolné)

>>Smíšená jednání<<

(1) TA BIA (co se děje násilím) - Počátek jednání je v jednajícím

- Zná okolnosti jednání

- Patří sem jednání ze:

• Vznětlivosti

• Žádosti

• Děti (+zvířata)

(2) DI AGNOIAN (z nevědomosti)

Nespadá sem případ: PROHAIRÉSIS (svobodná volba)

• opilce X žádostivost (EPITHYMIA)

• rozhněvaného - ten kdo se neovládá (Akratés),

• ničemy jedná proti své volbě ale v

souladu se žádostí

+ nevědomost/neznalost se týká
okolností jednání X vznětlivost (THYMOS)

+ působí v jednajícím zármutek a lítost X mínění (DOXA)

X chtění, vůle (BÚLESIS)

• týká se cíle: TELOS

• volba se týká prostředků

TA PROS TO TELOS

Podle Aristotela existují i jednání, které jsou špatná, a neexistuje v nich střed.

Nezáleží jen na tom, co děláme, ale jak se u toho cítíme.

30. 3. 2021

Na volbě, spíše než na jednání, se káže, jestli jsme dobří nebo špatní.

Důležitější než jednání, je volba.

Volba nepatří dětem a zvířatům.

Chtění se týká cíle, ale volba toho, co k cíli vede.

Nejvyšší cíl není předmětem volby, ale předmětem našeho chtění. Volba se týká toho, co záleží na nás.

Cíl musíme mít, abychom mohli rozvažovat.

6. 4. 2021

Měřítkem dobrého života podle Aristotela je ctnost, kterou ovšem poznáme pouze na základě vidiny dobrého člověka.

Každý si přeje dobro, i Hitler, jak ovšem rozlišíme dobro od zla? Platón rozlišuje dobro od zdánlivého dobra. Na to navazuje otázka, k čemu se vztahu chtění – chceme dobro zdánlivé nebo dobro o sobě? Podle Platóna chceme samo dobro a to, že volíme něco, co je pouze zdánlivé, je v důsledku toho, že jsme nepoznali pravé dobro.

Aristotelés odmítá řešení, že měřítkem je dobro o sobě. Měřítkem pro něj je zdání, jak se věci jeví řádnému člověku.

Člověk, který dělá špatné volby, nedělá, co chce.

Búlésis

1. chtění se vztahuje k dobru >> kdo volí špatnost, volí to, co nechce

2. chtění se vztahuje ke zdánlivému dobru >> dobro je nutně „relativní“ / není žádné „přirozené“ dobro

Aristotelés přirovnává řádného člověka k řádnému člověku.

Zdravý člověk vidí svět pravdivě, ovšem člověk, který je nemocný vnímá sladkost jako hořkost. Odmítá ovšem relativismus – nejde o rozdíl v osobách nýbrž o rozdíl mezi zdravým a nemocí. Nemocný člověk tak vnímá slast jako dobro.

Búleusis / Prohairesis se týká toho, co můžeme konat – prostředky (TA PROS TO TELOS)

Aristotelés se vymezuje proti tvrzení, že nikdo není zlý úmyslně.

Člověk není blažený nechtěně, je vždy chtěná.

V naší nepřímé moci je náš pohled na svět – děje se volbami, které ovlivňují náš charakter.

Dle Aristotela si každý musí být vědom, že z jednotlivých činností se tvoří habity.

13. 4. 2021

Šestá kniha Etiky Níkomachovy

Zabývá se Aristotelovu pojetí rozumových ctností.

Výklad navazuje na výklad ctností a po mravní ctnosti v knize druhé, kde bylo řečeno, že člověk si nemá žádat přemíru, ani nedostatek.

HEXIS PROHAIRETIKÉ = Mravní ctnost se týká volby směřující ke středu tak, jak by střed vymezil „člověk rozumný“ (=FRONIMOS) -> FRONÉSIS = rozumnost

To je ovšem podle Aristotela moc obecné. Aristotelés se tak v šesté knize pokusí o přiblížení této problematiky.Řekne, co je správně uvažující rozum v oblasti etiky. Aby tak učinil, musí rozdělit rozumovou duši.

Jde o podobný postup, který je viděn na konci první knihy, předtím než Aristotelés rozdělil ctnosti na rozumové a mravní.

Jsoucna, jejichž počátky nemohou být jinak jsou jsoucna vztahující se k vědění, např. matematika. Děláme o nich soudy a můžeme se je naučit.

Jsoucna, jejichž počátky mohou být jinak jsou jsoucna, o kterých rozvažujeme (uvažujeme).

Aristotelés rozumovou duši rozděluje na dvě části a jsou schopné vědění a rozvažování.

V první části duše je klíčové vědění EPISTÉMÉ.

Jsoucna sama se mohou měnit, ale počátky jsou neměnné, např. příroda.

Druhá část duše se týká jsoucen, která mohou být jinak a nebo jsoucna, kterých počátky mohou být jinak.

Svět lze rozdělit na oblast věčně jsoucího a oblast proměnlivou.

Aristotelés nechává otevřené, jestli jsou to dvě části duše, které je možné oddělit jako hlavu a tělo.