1. světová válka v české literatuře
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Za války byl na ruské frontě, přeběhl, dostal se do legií, členem Rudé armády, domů se vrátil 1920. Opět bohémský život, tehdy psal definitivní podobu Švejka. Z Prahy odešel do ústraní na Lipnici pro útoky na svou osobu. Psal Švejka a zemřel předčasně ve 40 letech.
Dílo: plodný autor, množství povídek, humoresek, satir, črt, nejprve publikoval v časopisech a novinách – redaktor časopisu Svět zvířat (milovník zvířat) – články o neexistujících zvířatech.
Soubory povídek: Trampoty pana Tenkráta; Můj obchod se psy a jiné humoresky aj. - pohrdání dobovými literárními konvencemi; příklon k lidové povaze, v těchto povídkách se často objevuje typ lidového šibala, chytráka, jehož činorodá aktivita je v komickém kontrastu s vládnoucí autoritou, který si dokáže poradit s autoritou vládnoucí moci.
Již od roku 1912 začíná vznikat postava Švejka, nejprve jen prosťáček - první verze: Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky; druhá verze Dobrý voják Švejk v zajetí – vznikla v době Haškova působení v ruských legiích.
Definitivní verze v letech 1920-1923 Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války čít3 str.171– románová tetralogie, poslední díl nedokončen; satirické i humoristické, obsahově protiválečné; ilustroval přítel Josef Lada (filmová podoba - hraje Hrušínský, loutková zpracování…), přeloženo do 60 jazyků.
Autor vytvořil nový literární typ hrdiny, jenž je ztělesněním lidového rozumu, vtipu, humoru i vytrvalého odporu. Humor a „hloupost“ jsou Švejkovi obranou i ochranou proti nebezpečí, proti válce, přináší mu pocit bezpečí i v nepřátelském prostředí. Švejk neustále vytváří groteskní situace, doslova vykonává rozkazy svých nadřízených a tím často vyvolává zmatek a ukazuje tak jejich naprostou nesmyslnost, nepatřičnou horlivostí přivádí nadřízené či úřady až k nepříčetnosti. Sám je vždy klidný, usměvavý, nic ho nevyvede z míry. Působí jako rozkladný živel, zesměšní všechno, co představuje nějakou moc či autoritu.
A přitom si nikdy nejsme (asi nemáme být) jisti, zda se to stalo (udělal to) bezděčně, mimoděk a on je tedy opravdu jen hlupák, prosťáček, nebo zda to byl jeho záměr, uvědomoval si, že to, co říká nebo dělá, vede k zesměšnění, a on je tedy velice prohnaným chytrákem, který hloupost jen předstírá. Právě touto nejednoznačností je postava Švejka pro čtenáře tak přitažlivá. Kdyby byla jednoznačně taková či onaká, nemělo by to takový účinek. A v tom je Haškovo mistrovství, tak geniálně tu postavu napsal (a vlastně také nevíme, zda mimoděk či záměrně…).
Postava Švejka navazuje na typy „moudrých bláznů“, taškářů, šibalů, ke všemu má průpovídky, „příklady ze života“, kterými chce něco doložit, potvrdit, podpořit. Neodvolává se v nich však na uznávané autority (jak by se obvykle čekalo), ale na obyčejné, neznámé lidi, třeba i na někoho pochybného, např. zloděje, a tím je to celé postaveno na hlavu; co mělo být doloženo, je naopak zesměšněno; groteskní situaci, trapasu, maléru, katastrofě ještě nasadil korunu.