1. světová válka v české literatuře

Jazyk a styl: vysokých kvalit, náročný, vytříbený, krásná čeština, složitá větná stavba, hojně přechodníky; kontrasty – střídá se patos a ironie, vznešenost a prostota, obrazy hrůzné i andělsky křehké, něžné.

Imaginativní podoba české prózy

Vladislav Vančura (1891-1942)

- prozaik, dramatik, publicista, scénárista, režisér (drama v kap. o dramatu, ot. č. 24)

- jeho prózu můžeme označit jako imaginativní, básnickou, lyrizovanou, avantgardní (vychází z meziválečné avantgardy - proletářské poezie a poetismu)

život: vždy se chtěl stát opisovatelem, i když vystudoval medicínu a krátce byl lékařem, pak se věnoval literatuře; 1. předseda Devětsilu, 1929 opustil KSČ, za okupace ilegální práce, za heydrichiády popraven (1942)

charakteristika prózy:

• rozený vypravěč

- přitom komunikuje se čtenářem, oslovuje i postavy, glosuje a komentuje příběhy, jednání postav schvaluje i odsuzuje, prostě často vstupuje do děje, do proudu vyprávění. Tím vším je role vypravěče zvýrazněna, vytváří tak vztah mezi autorem, dílem a čtenářem, jako by se dovolával názoru čtenáře, chtěl ho ponoukat. Podle Vančury „opravdová epika je zároveň soudem nad lidmi, nad událostmi“.

• lyrizace děje – oslabení děje, převaha lyrických prvků

• básnický způsob vyjádření – „básník české prózy“

- přitom obdivuhodná síla, originalita, bohatství básnického výrazu →imaginativnost

• jeho svérázný, osobitý styl a jazyk je plný experimentování

- neopakovatelným způsobem kombinuje jazykové prostředky z různých stylových i jazykových vrstev: od archaismů a výrazů knižních a poetických přes hovorové a jadrné, obhroublé lidové výrazy až po vulgarismy, argot; má to dráždivý, překvapivý účinek

• celkově však převažuje knižní ráz a archaizace textu (sklon ke knižnosti a archaičnosti)

→v oblasti lexikální (slova), morfologické (přechodníky, infinitivy na -ti, jmenné tvary adjektiv) i syntaktické (složitá souvětí a vůbec stavba vět, zvláštní slovosled)

- zdrojem archaismů je humanistická čeština (např. humanistická perioda)

- měl totiž v oblibě období středověku a humanismu (14.-16.stol.)

• všemi těmito rysy je jeho próza náročná, i pro čtenáře zpočátku méně přístupná, je hodně stylizovaná, opak tendence k přirozenému vyjadřování s maximální sdělností (jako u Čapka), ale hlavně má v sobě zvláštní poetické kouzlo

- k postavám: renesanční typy, dokážou vychutnávat život, žít naplno, přímočaré, vnitřně nekomplikované (opak moderních psychologických románů), když milují, tak naplno, když nenávidí, tak také naplno.

20. léta:

Amazonský proud, Dlouhý, Široký, Bystrozraký - povídkové soubory, plné poetistické imaginace, mnohoznačnosti, ironický pohled na životní banalitu, satira, groteskno

Pekař Jan Marhoul - čít 3 str 194 - román; tragický příběh pekaře, bezelstný dobrý člověk, který neumí kšeftovat, dává na dluh, půjčuje, pro svou dobrotu lidem připadá jako blázen, zneužívají ho, klesá níž a níž, až se stává dělníkem ve své bývalé pekárně; vliv proletářské literatury; podobenství o dobrém člověku, který neobstojí ve světě peněžních vztahů, nehodí se do vypočítavého světa.