1. světová válka v české literatuře

Námět pochází z Podkarpatské Rusi, kde svérázný způsob života, těžký úděl lidí a magická síla přírody způsobily, že kraj se stal zdrojem mýtů a legend. Kraj je národnostně pestrý – Rusíni, pravověrní židé, nově přicházející Češi; střídá se správa – maďarská, rumunská, československá.

V románu propojení legendy o nezranitelném loupežníkovi (zbojníkovi), jenž bohatým bral a chudým dával, se skutečným příběhem vojenské zběha z 1. světové války (odehrál se a hýbal Koločavou a celým krajem 10 let před příchodem autora); zaznamenává zrod té zbojnické legendy, její působení v myslích obyvatel.

Román se dotýká i filozofických otázek, např. kde je hranice lidské svobody a důstojnosti, jak se postavit k hodnotovému střetu archaického společenství a moderních institucí apod.

Kompozice: Poměrně složitá struktura románu je vybudována na mnohovrstevnaté konfrontaci dvou základních rovin:

1. reálná - až reportážní zachycení života obyvatel Podkarpatské Rusi koncem 1. světové války a po ní, jejich zvyky a existenční starosti. Do této roviny spadá také problematika (ve své době společensky ožehavá) začlenění země pod jednotnou správu ČSR (viz vypravěčem rozporně nahlížená role českého četnictva).

2. symbolická, nadčasová - básnické zachycení Nikolovy individuální vzpoury, v němž se Nikola stává neohroženým mytizovaným hrdinou a jeho příběh nadčasovým, symbolickým, stává se z něj mýtus, legenda.

Vznikla tak románová balada, v níž je romantický příběh živelné individuální vzpoury zasazen do rámce realistického obrazu prostředí.

Vyprávění není vedeno z jednoho hlediska, perspektiva i výrazové prostředky se dynamicky proměňují. Konkrétní události vidíme jednou očima českých četníků, ochránců zákona, nejistých v cizím a pro ně nepřátelském prostředí, jindy očima místních židovských obchodníků (vychytralí intrikáni, našeptávači), a hlavně pak očima chudých Rusínů, kteří se zbojníkem sympatizují a glorifikují ho do podoby téměř pohádkového hrdiny, mstitele bezpráví. Užívá se řeč přímá, nevlastní přímá a polopřímá, vnitřní monolog. Vypravěč sjednocuje rozvětvené vyprávění, stylizuje se do úlohy kronikáře a glosátora, vstupuje do vyprávění svými komentáři.

Postavy: Obraz hlavního hrdiny je vytvářen zejména tím, jak jej vidí, vnímají jiní, přitom různé skupiny jinak, např. Rusíni, Židé, představitelé zákona – četníci, vojáci. Nikola se v lidové představivosti stává nezranitelným, nadlidsky silným, tajemným, spravedlivý zbojník (jako Jánošík, jako Oleksa Dovbuš – jedna kapitola románu věnována této legendě), mstitel křivd, ne však zločinec ani revolucionář, zabíjel jen v sebeobraně. Podrobně je charakterizována mentalita rusínského obyvatelstva (zaťatá mlčenlivost, víra v pověry, pudové jednání, vztah k přírodě apod.), znázorněna jsou jejich gesta, mimika, oděv, rituály (autor zde využil mnoho získaného etnografického materiálu).