Česká literatura po roce 1945 - charakteristika období

Narodil se ve Vnorovech (lidově Znorovy) u Strážnice, pak žil v Brně. Dlouholetý přítel Mikuláškův. Do literatury vstoupil v roce 1957 už jako hotový, zralý člověk i básník /35let/ - čekal na aspoň trochu svobodnější ovzduší. Podobně jako Mikulášek jde svou vlastní cestou bez ohledu na literární módu a neprochází vývojem, spíš se jeho postoje a metody prohlubují.

Poezie – mužná, klidná, vytříbená, kultivovaná, uvážlivá, hluboká, meditativní, působí skromně, ostýchavě, neokázale, autor nechce oslňovat, nechce vystavovat na odiv své city, má úctu ke zkušenosti předků, vyzvedává lidovou moudrost a staré jistoty – lásku, domov a řád přírody; v němž je člověk pevně zakotven. Člověku není dáno odhalit tajemný smysl existence (naší i všeho kolem nás), může jen tušit. Ve Skácelově poezii má své místo slovácká vesnice, ale i městské prostředí (Brno), příroda, koloběh rolnických prací, láska mladých, moudrá rozvážnost starých, chlapská družnost nad sklenkou vína atd. Ale není v tom nic folkloristického ani idylického. Zároveň je to poezie plná smutku, nejistoty, úzkosti, nervozity dnešního člověka. A právě proti tomu staví ony staré hodnoty (znamenají zakotvení, kořeny, identitu). Tomu odpovídají i časté motivy – ticho (může znamenat úzkost a nejistotu, pokoru, vědomí, že skutečnost kolem nás mlčí, nevydá tajemství), pokora (jeho přístup ke světu a životu, má pokoru před tajemstvím), tajemství (je v našem životě i v celém vesmíru, musí být i v každé básni, proto často pracuje s náznakem = zámlkou – jen jakoby pootvírá dvířka nějakému dávnému tajemství), láska, dětství, smrt, strach, tma…

Po formální stránce celá báseň je obrazem, metaforou, obaluje se, rozvíjí 1 základní obraz, situaci. V závěru něco obecnějšího, hlubšího, neokázalé etické vyústění, životní zkušenost (podobně jako Halas, Kainar).

Často personifikuje přírodní jevy, děje v lidském nitru zase naopak vyjadřuje pomocí přírodních obrazů. Básník podle Skácela básně jen nalézá všude okolo sebe, jen připomíná, zvýrazňuje krásy tohoto světa a k tomu používá zvláštní výrazy (i básnické novotvary) a spojení, např.: smuténka, bezlistí, podední, darmolezka, hlomozna, podzimčátka, zavěšené ticho, svatozář strachu kolem úst, v lupení frkal vraný déšť…Ale výraz je přitom úsporný, hutný, směřuje ke klasickým pravidelnějším veršovaným a strofickým formám, řadí se tím k tvůrcům jako Erben, Neruda, Halas. Často užívá formy sonetu a čtyřverší.

Sbírky:

Kolik příležitostí má růže (57) - (např. Rozhovor, Na slunci)

60. léta: Co zbylo z anděla

Hodina mezi psem a vlkem

Smuténka (např. Chvíle, Vteřina v lednu)

Metličky

Po r. 68 – zákaz publikovat, 70. léta – samizdat, exil (např.: Chyba broskví – sbírka čtyřverší, např. Velbloud je bloud jenž bloudí, Mýval je medvídek co míval)