Česká literatura po roce 1945 - charakteristika období

U nás až v 80. letech:

Dávné proso (např. Sonet o lásce a modrém portugalu, Mrtví, Sonet s krajinou místo náhrdelníku)

Naděje s bukovými křídly – 200 čtyřverší, např. stejnojmenná báseň, dále sem zařazena i sbírka Chyba broskví

Odlévání do ztraceného vosku (např. Modlitba za vodu, Krátký popis léta, Stopadesátý sonet o jaru)

Kdo pije potmě víno

posmrtně: A znovu láska (např. Poděkování)

(Večery Skácelovy poezie – L.Tokoš nebo Divadlo na provázku – Na dávném prosu)

Jeho verše (asi 16 básní) zhudebnil Jiří Pavlica (Hradišťan).

Ukázka ze sbírky Chyba broskví:

velbloud je bloud jenž bloudí

tam kde je nouze o jabloně

pro velblouďátko hledá žízeň

hedvábnou hlavu k zemi kloně

Verše na první pohled působí dojmem krátké jednoduché říkanky pro děti, ale současně nutí k zamyšlení, zdali v sobě neskrývají i něco hlubšího a závažnějšího.

První verš je formulován jako definice. Rozumem přijdeme na to, že je falešná (vychází z lidové etymologie, velbloud je slovo cizojazyčného původu), a to nás vybízí k tomu, abychom hledali, jaký to má smysl, jaký to má přinést účinek. Na základě toho, jak první verš vnímáme sluchem, vyvstává obraz dusotu, pohybu, pořád stejně, monotónně se něco valí.

Ve druhém verši se dovídáme kde, avšak nepřímo, perifrází neboli opisem (navíc s užitím záporu). Obraz místního určení je tak obšírnější, bohatší; vyjádřením „tam, kde něco není,“ se rozdvojil na obraz pouště, tj. země cizí, a kontrastní obraz úrodné krajiny s jabloněmi, tj. země blízké, domova, nejspíš Moravy.

Ve třetím verši nás upoutá, že velbloud nehledá vodu, nýbrž žízeň. To koresponduje s lidovou etymologií slova velbloud v úvodu – je to bloud, vždyť hledá žízeň. My však v tu chvíli pochopíme, že autor neměl na mysli jen zvířata a krajinu, že mluví vlastně o lidech. Hledání žízně si můžeme vysvětlit jako lidskou potřebu mít po čem toužit, mít o co usilovat. Člověk je bytost žíznící, toužící, potřebuje tu žízeň. Když po něčem nežízníme, je v našem životě pusto a prázdno. Báseň tedy přináší definici člověka, vystihuje jeho úděl, k němuž patří i bloudění, poušť a hlavně žízeň.

Čtvrtý verš uzavírá báseň obrazem něhy a pokory, který navazuje na představy domova a rodinných vztahů v předcházejících verších.

I když jsme v básni našli vážné téma o identitě a údělu člověka, hravost zdánlivě dětské říkanky z ní nevymizela. K životu i k poezii patří obojí – to vážné i to hravé. Cítíme z toho chlapský, ale i něžný vztah k hodnotám, jako jsou rodinné vztahy, předávání zkušeností, lidské touhy po lásce, štěstí, poznání apod. A to všechno jsou rysy pro Skácela příznačné.

Další básníci – dle Prokopa (s.46-47) lze si vybrat:

Ivan Diviš, Ivan Wernisch, Jiří Žáček aj.