České a světové drama v 1. polovině 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
D34 - D41 (číslo znamená konec sezony) – režisérský typ divadla, režisér Emil František Burian (1904-1959) – také hudeb. skladatel, spisovatel, výtvarník, herec – to vše využil – realizoval syntetické divadlo: spojení textu, zpěvu, recitace, tance, světelných a výtvarných provedení, zvláště vynikla melodická, rytmická sborová recitace = voiceband.
„Déčko“ – byla avantgardní, experimentální scéna, připravovala náročná umělecká díla pro lidového diváka, také reagovala na aktuální společenské dění.
Repertoár: dramatizace prózy (Švejk, Krysař, Oněgin) i poezie (Máj) – vytvořil z ní zvláštní žánr, klasická dramata (Moliere, Shakespeare), současné drama, montáže lidové poezie.
R. 1941 gestapem zavřeno (do poslední chvíle hrálo Nezvalovu Manon Lescaut). Po válce – D46 – Divadlo E.F.Buriana.
SVĚTOVÉ DRAMA A DIVADLO 1. pol. 20. stol.
Na přelomu 19. a 20. stol. se mění pojetí dramatu, doposud převažoval klasický typ dramatu (jinak lze říci absolutní, tradiční, aristotelovské, iluzionistické drama).
Klasické drama – založeno na jednotě místa, času a děje, na dialogu, bez epických prvků (tj. bez vypravěče, pouze dialog), vtahuje diváka do děje, divák (i herec) se vžívá, vciťuje do postav a dějů, vytváří se iluze, že je to doopravdy život sám, ne divadlo. (Aristoteles odmítal epické prvky v dramatu. Ale už Shakespeare např. v historických hrách nerespektoval požadavek jednoty místa, a proto musel sáhnout po vypravěči.)
Tato klasická forma se tedy mění, někteří dramatikové ji narušují, rozbíjí; je to ovlivněno moderními směry, vzniká tak moderní drama – např.:
Ibsen – místo přítomnosti dominuje minulost (retrospekce), dovídáme se o ní z dialogu.
Čechov – přítomnost ustupuje vysněnému životu (v budoucnosti či v minulosti – ve vzpomínkách). Dialog přechází v monolog (úvahy, snění). Děj dokonce ustupuje do pozadí – lyrizace, lyrické drama.
Asi od 20. let 20 stol. vzniká tzv. epické divadlo – tvůrcem B. Brecht:
Oproti aristotelovské formě založeno na dramatice epické. V protikladu k dramatické formě akci vypráví. Diváka do děje nevtahuje, ale činí ho pozorovatelem. Podstatou je rozbití divákovy iluze, že na jevišti je předváděn skutečný život. Divák si má stále uvědomovat, že sleduje pouhé divadlo, a tím má být podněcován k aktivnímu srovnávání divadelního příběhu s realitou i se svým vlastním životem. Ke zrušení iluze slouží tzv. zcizovací efekty = komentáře, oslovování publika, písně, verše, různé inscenační techniky. Člověk si vytváří odstup a možnost kritiky a hodnocení.
Bertold Brecht (1898 – 1956) – německý dramatik, režisér, divadelní teoretik, novátor. Po nástupu Hitlera byl v exilu v USA. Po 2. sv. válce založil proslulé divadlo v Berlíně, žil v NDR. Hry: (od 20. let)
Žebrácká opera (Třígrošová, Šestáková) – originální adaptace hry anglického dramatika Johna Gaye z 18. stol. Hlavní postava Mackie Messer – prohnaný frajer velkoměstského podsvětí, lupič, vrah, pasák, umí být ale i něžný milenec.