Strakonicky_dudak

ošatka!

Dítě: Pusu! (Kalafuna a Kordula si dají pusu a „průvod“ odjíždí)

Kalafuna: Děti! Jedeme!

PROMĚNA

(Za odjíždějící rodinou primáriuse Kalafuny se zatáhne revuální opona.

Před oponu přichází hudebníci, či herci, kteří vyplní čas proměny libým zpěvem.

Pan kapelník oznámí, že probíhá: „PROMĚNA“ a kapela začne hrát, ale především

zpívat kánon, který k tomuto účelu vyhotoví pan skladatel. Nutné dodat, že za zády

hudebníků, ale i před nimi, probíhá čilý pracovní ruch! Spíš zmatek, který obvykle při

takových proměnách nastává. S koncem hudebního čísla se hudebníci ukloní a zřejmě

usadí na bocích jeviště, protože budou doprovázet i následující obraz nejrůznějšími

zvuky, ale i hudbou. Opona se otvírá.)

obraz 3. NA KRAJI LESA

(Uprostřed velký strom. Rozličné křoviny. Křoviny, pařezy a jiný lesní terén vytváří pět hereček ukrytých v přehozech. Z těch se po chvíli stanou lesní panny! Při pohledu na lesní terén vidíme rozličné hloučky květin, hřibů a lesních plodin. Jak se později odhalí, jde o části hlav lesních panen. Je tedy poledne – zvuky poledního lesa a letního hmyzu.)

Švanda: (přichází) Jako by se o mne dva duchové tahali. Jeden abych šel, druhý,

abych nechodil. Jeden slibuje zlaté hory, druhý prázdnou mošnu.

(Z dáli je slyšet odbíjení poledne.) Zvoní poledne… a ve mně je

hotová půlnoc… hlava mi jde kolem a… kolem…

(S koncem zvonění Švanda usne. V té chvíli se začnou probouzet lesní

panny. Rosava vystoupí ze stromu. Celý les se líbezně nadechne!)

Zelena: Je v půli den, pospějme ven na den! (Panny jsou vyvedeny v barvách svých jmen.)

Panny: Libé ticho vane, síla duchů plane,

pospějme ven na bílý den!

Rosava: Pojďte, pojďte, sestry milé, čekala jsem této chvíle,

abych svoje drahé dítě vyvlékla z té dračí sítě lidských záští.

(poklekne u Švandy)

Bělena: Tohle je tvůj syn?

Rosava: Ano! Syn můj! Hřích můj!

Hřích lesní panny, za který mně lesů panovnice

ze své říše vykázala a uvrhla mezi polednice!

Dítě pak do lidských rukou dala, kde bídy a ústrků až hanba!

Zelena: Spanilý mládenec. Copak souží jeho žití?

Rosava: Rád by dostal svoji milou.

Otec brání tomu svazku, že je ženich tuze chudý!

Aby ne, vždyť nemá nic, jenom svoje dudy.

Žlutava: Mluv, co máme vykonat?

Rosava: Vdechněte mu v jeho dudy svoje sladké zpěvy,

aby jeho hraním všude ztichly smutky, bol i hněvy,

by se na něj každé srdce smálo,

však i zlaté odplaty mu přálo.

(po krátké - tiché domluvě všech panen promluví Růžena)

Růžena: My tvou žádost vyslyšíme, dudy kouzlem naplníme!

Panny: Zazněte zvuky našich zpěvů kdykoli mládenec bude hrát!

(Žehnají dudám, které vzápětí promění v saxofon.)

Zazněte smutným pro úlevu, veselost chtějte světu dát!

Duhovka: Libě budou jeho dudy znít,

dokavád je bude v lásce mít!