Strakonicky_dudak

Kalafuna: (si prohlížel saxofon) Hotový zázrak,taková muzika!Už se ti Švando

nedivím! Kdybych uměl co ty, prásknu do bot, jak mám ženu, a několik

capartů na krku, a běžím do světa vydělávat tisíce!

Dorotka: I vy, Kalafuno?!

Švanda: Měj se tedy dobře, Dorotko!

Dorotka: Ne – já tě nepustím!

Kalafuna: No, no, dejte si po hubičce – zaplačte si – já vám k tomu třeba zahraju.

(hraje Loučení, loučení)

Švanda: Sednu na lokálku a za čtyři neděle jsem zase tady!

Dorotka: Ale dozajista!

Švanda: Dozajista! (políbí Dorotku a odchází)

Dorotka: (za ním, tiše, spíš pro sebe) Švando – počkej! (pláče)

Kalafuno, já jsem nešťastná! (vrhne se mu na prsa)

Kalafuna: (ji chlácholí) To přejde! Dorotko!

Kordula: (přijíždí s celým průvodem, uvidí Kalafunu s Dorotkou v objetí) Kalafuno!

Honzík: Tatínek si namlouvá!

Kalafuna: Tu máš, čerte, kropáč! Teď bude stará vrčet!

Kordula: A tohle se mi líbí! Místo hraní se slízá za božího dne s takovou osobou!

Liduška: Maminka má trhání! (a už ji má přišitou)

Kalafuna: Sháněl jsem Švandu a cestou jsem potkal tady… Dorotko, vzpamatuj se!

Kordula: (vede svou, k Dorotce) I vy nešťastná osobo, kam jste dala rozum?! Kam

jste dala oči, že se ostouzíte s takovým kostrounem!

Kalafuna: (se rozkřikne) Kordulo, teď toho mám dost! Já tohle dobré děvče těšil,

protože je sirotek!

Kordula: Sirotek?

Kalafuna: Ano! Sirotek lásky! Právě jí upláchl ženich do světa!

Honzík: Tatínek má kuráž!

Kordula: Za to by měla děkovat nebi!

Kalafuna: Jen se nedělej! Však jsi taky jednou natahovala moldánky, když mě

chtěla vzít strakonická banda na parník a do světa!

Kordula: To se ti něco zdálo!

Kalafuna: I nezdálo! (začne laškovat)

Kordula: I zdálo! (přebírá hru, která se může i prodloužit)

Honzík: Tatínek si namlouvá maminku! (všichni se smějí)

Kalafuna: A teď rychle do hospody, snad cvrnkne ještě nějaký deseťák!

Kordula: (Dorotce) Pojďte s námi, Dorotko, však nebude tak zle!

Liduška: Povíš nám cestou nějakou pohádku?

Dorotka: Pohádku? I to víte, že povím!

(Odchází. Nejmenší dítě začne brečet. S improvizovanými texty, že se

dítě opět pomočilo, nebo, že mu rostou zoubky,všichni mizí ze scény.)

Rosava: (vystoupí ze svého stromu, dívá se za odcházejícími)

Spanilá to dívka. Šťastný bude můj syn!

(vtom uchopí kvítek rozrazilu a divoce jím mávne)

Paní lesů, vod a strání, vyslyš, prosím, moje přání!

Ač nejsem hodna zraku tvého, zjev se, prosím,

nežádám nic zlého!

(Opět mávne a zem se začne otvírat. Za zvuků velebné hudby se

uprostřed jeviště zjeví Lesana – královna lesů a lesní panny.

Rozměr pláště Lesany je opravdu královský, vždyť pokrývá celé

jeviště. Z otvorů pláště pak vykukují jednotlivé lesní panny.)

Lesana: Posměch z mojí moci tropit, potom slzou tváře kropit,

umí žena lehkovážná! (k pannám) Že však vaše prosba snažná