Strakonicky_dudak

pořád nemel pantem a vyklop co za své služby očekáváš?

Vocilka: Ah, kdopak by mluvil o takových maličkostech – mně jde více o čest!

A pak, myslím si, že při tvých příjmech se na nějakou tisícovku

nemusíš ohlížet. Za rok budeš milionář! (pomáhá Švandovi do županu)

Švanda: Za rok? To by bylo pozdě! Tři měsíce už po světě koncertuju, peněz jsem

vydělal víc než dost, ale nějak se mě nedrží!

Vocilka: Podíváme se domů, proč ne, ale pak znovu do světa! Peníze se pohrnou!

Teď to teprve začne! Na to máš přece sekretáře Vocilku! Co vyděláš, to

ti sekretář uloží v bance. (bokem) Ve velmi spolehlivé bance! (zasměje se)

Hej! Sklepníku! Děvčata! Och, já zapomněl, že jsme v Tramtárii!

Ej! Epíku! O em! (Hej sklepníku, pojď sem!)

Dulina: Ubám ane! (K službám, pane!)

Vocilka: O ioána hev ína a unku a ýr a oňak a onem!

(Pro milostpána láhev vína a šunku a sýr a koňak a honem!)

Dulina: Ubám ane! Onem! (Jde a s Vanikou a Gulinari otočí sprchový kout, který

je z druhé strany zařízen jako bar.)

Švanda: Co jste si povídali?

Vocilka: Objednal jsem něco k jídlu a pití! (podpálí Švandu) Hele, Švando! Ta co

nese banány, to je kus! Co říkáš?!

Švanda: Pěkná! Taková fortelná!

Vocilka: (k Vanice, od té facku nedostal) Ej, olka! Ady új ilostán ovídá, emu íbí!

(rychle překládá Švandovi) Povídám jí, že se ti líbí!

Vanika: Eme i me za enu? (Vezmeš si mně za ženu?) (přitulí se ke Švandovi, tomu se to líbí)

Švanda: Co říká?

Vocilka: Jestli si ji vezmeš za ženu?

Švanda: (odskočí od Vaniky) Za ženu? No to bych pochodil!

Vanika: (se ptá Vocilky) O íká! (Co říká?)

Vocilka: A enu! Ee! (Vanika mu jednu přišije a uraženě odejde i s Dulinou

a Gulinari. Vocilka si hladí tvář.) Au! Tady musejí mít mužský peklo

na zemi! Jenom řekneš ženské, že se ti líbí a šup s tebou pod pantofel!

Švanda: Já se ještě celý třesu, jak jsem se toho lekl!

(Oba začnou jíst a pít, když se z venku ozvou housle.)

To se mi snad zdá? To jsou muzikanti z Čech! To je strakonická!

To je Kalafuna! I ty sladké umučení! Kalafuno! Dorotko!

Dortoka: Švando! (padnou si do náručí)

Vocilka: (bokem, tak aby ho neviděla Dorotka a Kalafuna) Tak ty dva jsem

tady zrovna potřeboval! (převléká se do Švandových šatů)

(Je nutné poznamenat, že v povzdálí bylo vidět též Rosavu, která dovedla

Dorotku a Kalafunu až sem. Teď se nenápadně, pro diváka samozřejmě

nápadně, ukryje.)

Dorotka: To jsem ráda, že jsme tě přece našli! Vždyť jsme projeli skoro celý svět.

Nebýt mé přítelkyně… Kde je?

Kalafuna: Nevím. Najednou zmizela, jako by jí nebylo.

Dorotka: Divná osoba. Tak co, Švando? Jak se máš? Co děláš? Myslíš na mě?

Schraňuješ hodně? No tak mluv!

Švanda: Dobře se mám, myslím na tebe – ale co ti to napadlo pustit se do světa?

Kalafuna: Čekali jsme tě čtyři neděle! Dorotka začala věšet hlavu! Když nepřišly