Strakonicky_dudak

Hraj! Jsme v paláci! Princezna poslouchá!

(Švanda začne hrát. Po chvíli se všichni rozdovádí. Dokonce i Zulika

opustí svůj „úkryt za obrazem“ a křepčí uprostřed jeviště s Vocilkou. Na

chvíli se zapomene a odhalí nevědomky svoji pravou tvář. Vocilka se

zděsí, nicméně se překoná a pokračuje v tanci. S koncem hudby uteče

Zulika opět za loutkový obraz!)

Všichni: (výskají a volají „bravo“) Avo! Avo!

Aleonoros: Ahý zinče! Ijmy oje íky, esi lil prsek osti do drce é ery! Vocilka: (překládá) (Drahý cizinče, přijmi moje díky, že si vlil paprsek radosti do srdce mé dcery!)

Oto ijmi ozatím a úkaz é nalosti! (Toto příjmy prozatím na důkaz mé uznalosti!)

(Sluhové předvedou šperky, které hned odnesou.)

Švanda: Oh! (Není schopen slova!Vocilka si mne radostí ruce.)

Zulika: (loutka) Zulika i ekuje, esi ejí drce akovou skoší napnil!

Vocilka: (překládá) (Zulika ti děkuje, že jsi její srdce takovou rozkoší naplnil.)

Švanda: Oh!

Zulika: Yale esmí oí íce dejít, ice ysi ase teskla! Zumíš?

(Ty ale nesmíš od ní více odejít, sice by si zase zasteskla.)

Švanda: Oh!

Zulika: Zumíš?

Vocilka: Ptá se, jestli rozumíš?

Švanda: (princezně) Ne! Nerozumím ani slovo!

Alenoros: Pán je z Češka? Še to nešekla chned!

Švanda: Milosti, vy račte umět česky?

Alenoros: Troška! My se Zulika, kašdá rok jesdit do lásně! Kárlova Bád!

Zulika: Ták, ták! Kárlova Váry! Tám núda, a tak mi s dlouhá chvile učit češka!

(směje se tomu i s Alenorosem)

Vocilka: (směje se servilně také, pak bokem) Směje se jak čertova babička!

Zulika: (Švandovi) Tudak, poď plíš! Ty muj tudak, ty muj mily tudak! Teď když

mi si rozumim, ty nesmiš od Zuliky odejit! Jinak by se Zulika chněvat,

moc chněvat! Ale teď se mi smat! Haha! No, smála se taky!

Švanda: (nejde mu to) Hoho!

Vocilka: (se směje za Švandu, až se za břicho popadá) Hahahaha!

Zulika: Copak je tochle za difný člověk? Ten se mi líbit! To tfuj otrok?

Vocilka: Před tvou spanilostí je celý svět otrokem!

Zulika: A potifejme, ono to mlufí! (Švandovi) Tocho neprodáfej, pudu cho

mít sa blázna! (zatleská si) A fíž-li co? (opět si zatleská) Ano, to je

finikajici nápad! Fezmeš si mě za ženu! Šeknu to papá! (přejíždí s obra-

zem k Alenorovi, který zatím usnul.)

Švanda: (konsternován) Za ženu? (Vocilkovi) Tady jsou na to ženidlo, jako posedlé!

Vocilka: (táhna Švandu bokem) Buď rád! Vždyť je to učiněné štěstí!

Švanda: Štěstí? Co to plácáš? Jakpak si můžu vzít tu bláznivou princeznu?

Co by řekla Dorotka?

Vocilka: Ale prosím tě, nemluv mi nynčko o té Dorotě! Podívej se na Zuliku!

Musíš uznat, že je krásná! (bokem si uplivne) Jako vobrázek!

Švanda: Ale co se za tím obrázkem skrývá? Beztak je to přetvářka! Já uteču!

Vocilka: To můžeš, ale až po svatbě! Přece si nenecháš ujít takové bohatství!

Švanda: A co moje svědomí?

Vocilka: Jestli tě má Dorotka opravdu ráda, bude se radovat, že tě potkalo takové