Světové drama 2. poloviny 20. století

Z Dürrenmattových výroků (z jeho přednášky Divadelní problémy z r. 1954, má rysy mluveného projevu i znaky eseje, odborné a umělecké rysy na úrovni eseje; postoje, myšlenky, názory i způsob vyjádření jsou osobité, originální; text bychom si mohli představit (mohl by připomínat, fungovat) i jako autorův komentář, poznámky k dílu, součást rozhovoru s autorem o jeho díle): „Dnešní stát je nepřehledný, anonymní, byrokratický, a to ne snad jenom v Moskvě nebo ve Washingtonu … a dnešní akce státu jsou opožděné satyrské hry, které následují po tajně vykonaných tragédiích. Praví reprezentanti chybějí a tragičtí hrdinové jsou bezejmenní.“ „Tragédie předpokládá vinu, utrpení, míru věci, přehled, zodpovědnost. Ve šlendriánu našeho století už není viníků, ani těch, kdo jsou zodpovědni. Nikdo za nic nemůže a nikdo nic nechtěl. Jde to skutečně bez kohokoli z nás. Jsme příliš kolektivně vinni… Pro nás se hodí už jen komedie. Náš svět vedl ke grotesce, stejně jako k atomové bombě... Tragično však dosud možné je, i když čistá tragédie už možná není.“

Interpretace: Navenek předváděná hra (akce, dění) má utajit, zastřít skutečnost – tragédii. Tragédie jsou tajné, utajené, moderní svět to umožňuje tím víc, že je anonymní, nepřehledný, hodnoty v něm jsou rozkolísané. V moderním světě se neodehrávají (nemohou odehrát) „antické tragédie“, neboť ty musí mít konkrétní viníky, hrdiny (ví se, ukáže se, kdo je kdo, kdo je jaký), nýbrž jen komedie (tragikomedie, grotesky), neboť ty tragédie jsou utajené, skryté, zamaskované – v nepřehlednosti, chaosu moderního světa, ve světě rozkolísaných, tedy snadno zneužitelných hodnot.

Dle Dürrenmatta rozhoduje o chodu světa moc, odosobněný systém, mechanismus moci. Ti, kteří se na něm podílejí, soustřeďují svoje úsilí především na udržení vlastního postavení, popř. ovládání ostatních. Názory, morálka a činy jednotlivců nejsou podstatné; kdo se mechanismu moci postaví na odpor, prohrává. Pro naše životy je proto příznačná přizpůsobivost, sledování osobního prospěchu.

Fyzikové (1962) – paradoxní komedie – o problematice mocenského zneužití vědy, o morální odpovědnosti vědců. 3 fyzikové předstírají šílenství: geniální Möbius (v ústavu už 15 let, jeho vynálezy by umožnily ovládnout svět), druzí dva – považují se „jako“ za Einsteina a Newtona, jsou to agenti 2 mocností s cílem získat Möbiovy vynálezy. M. odmítá ohrozit svými vědeckými poznatky lidstvo (mohly by být zneužity). Všichni 3 se nakonec dohodnou zůstat doživotně v blázinci (paradoxně jen tam jsou svobodní), vzít své vědění zpět a jako moudří blázni střežit tajemství. Z obavy před prozrazením vraždí své ošetřovatelky, které odhalily, že nejsou blázni. Jejich oběť, projev jejich zodpovědnosti – setrvávání v blázinci – je však zbytečné. Svět nezachránili – objevy se sice nestaly majetkem lidstva, ale padly do rukou bláznivé psychiatričky. Rozumná cesta byla marná, byla zmařena, zesměšněna.