Světové drama 2. poloviny 20. století

Postavy: charaktery postav záměrně zjednodušeny na modelové typy. Klára – stará šaramantní a sebevědomá dáma, obklopená panoptikálním služebnictvem (slepí kleštěnci Koby a Loby, bývalí trestanci Toby a Roby, komorník Boby; svému osmému manželovi říká Moby). Čtyřhlásková souzvučná jména vyjadřují její postoj, s nímž si podmaňuje svět. Město zastupují Starosta, Učitel, Farář, Lékař, Policista, dále Alfréd Ill, bývalý Klářin milenec a vážený občan města, jeho rodina, anonymní obyvatelé města označení První až Čtvrtý. Identifikace postav prostřednictvím jejich povolání je častý jev modelového dramatu a signalizuje autorovy zobecňující tendence.

Umělecké prostředky; kompozice, jazyk, styl

K základním znakům autorova stylu patří vytváření paradoxů (situačních i jazykových), vytváření modelových situací, pojetí hry jako podobenství, pečlivá kompoziční výstavba a rozvíjení motivů. Od počátku hry se v textu objevují motivy a symboly smrti, narážky na spravedlnost, vinu, trest atd., které se teprve postupem času skládají v úplný obraz důmyslné pomsty. Autor se snaží závažné myšlenky vyjádřit divácky (čtenářsky) atraktivním způsobem, proto klade důraz na příběh a jeho jasné zakončení, využívá různých okrajových literárních žánrů a stylů (populární i kolportážní literatury, detektivky apod.). V závěru parafráze sboru z Antigony ironicky opěvující blahobyt a vyspělou civilizaci. I Klářin jazyk je ironický, dvojsmyslný a symbolický.

Interpretace: Tématem hra může připomínat antickou tragédii, ale není jí. Klára jedná jako bohyně pomsty, může připomínat také třeba Médeu, ale není jí. Hraje s obyvateli obce, kteří se na ní v mládí provinili, zlou hru, ale se zlomyslným šarmem a humorem. Zná je, předvídá, jak to dopadne (viz už její dotazy hned po příjezdu a přivezla si s sebou rakev), jen čeká... Vražda, kterou Klára žádá, není provedena s antickou heroičností (hrdostí, opravdovostí; v antické tragédii by ji nejspíš hrdě provedl konkrétní hrdina), nýbrž je obyvateli obce kolektivně zamaskována, utajena. Nedokážou nést odpovědnost za čin, který spáchali. Nikdo se nedoví, že ho zabili. Podílejí se na ní nakonec všichni obyvatelé města. Navenek předstírají, že ho zabila velká radost (srdeční mrtvice z velké radosti). Ani mezi sebou nemluví o vraždě, nýbrž stále jen o vykonání spravedlnosti, tak si to zdůvodňují, i když si to opravdu nemyslí, myslí hlavně na ty peníze. Dokonce si můžeme všimnout, že čím víc jim jde o peníze, tím víc mluví o spravedlnosti. Ještě jinak řečeno: Říkají pravý opak toho, co si myslí. Říkají, že jim nejde o peníze, nýbrž o spravedlnost, právě proto, že jim jde o peníze a ne o spravedlnost. Čím víc spravedlnost zdůrazňují, tím méně o ni jde. Projevili se jako pokrytci, slaboši, sobci. Dürrenmatt zde relativitu pojmů, jimiž zdůvodňujeme své sobecké konání ve světě rozkolísaných hodnot, dovedl k nejzazší možnosti. Pragmatický přístup k morálce, či přímo zneužití morálních hodnot jsou jevy stále aktuální. Stále různě omlouváme či zastíráme naše sobecké jednání.