Významné osobnosti světové literatury 2. poloviny 20. století_ odraz druhé světové války ve světové literatuře

Winston se snaží (zpočátku spíše bezděčně) vymknout z životního stylu společnosti ovládané jedinou „státostranou“, nevěří ve vládní ideologii, je možná jeden z posledních, kdo ještě zcela netratil paměť, nepřestal myslet a uvědomuje si, že Strana lže. (Pracovní název románu byl Poslední člověk v Evropě.) Se svými „ideozločinnými“ myšlenkami se nemá komu svěřit, začne si alespoň psát deník (potají, mimo zorné pole obrazovky). Snaží se získat nějaké informace o životě před nastolením vlády Strany, nevěří tomu, jak tu dobu líčí oficiální propaganda. Často vzpomíná na dětství, na matku a sestru, které zmizely, když byl malý kluk, a neví kam.

Lidé zaměstnaní na některém z ministerstev jsou povinni účastnit se dvou minut nenávisti. Zde Winston poznává O’Briena, je to sice člen Vnitřní strany, ale Winston se domnívá, že by mohl smýšlet stejně jako on, ba že je dokonce napojen na tajnou protistátní podzemní organizaci zvanou Bratrstvo. Vytušil to z jednoho jeho letmého pohledu. Přitahuje ho zde také černovlasá dívka jménem Julie, navenek je spořádanou členkou organizace, která má potírat přirozenou lásku, ale ve skutečnosti je přímo posedlá touhou páchat ideozločiny a Vnitřní stranu upřímně nenávidí. Julie a Winston se sblíží, začnou se potají scházet, přestože přirozená láska i sexuální touha jsou jako ideozločin přísně zakázány. Pronajmou si od milého starého pána pokoj nad starožitnictvím v prolétské čtvrti, prožívají nejkrásnější chvíle svého života, vědomi si toho, že dříve či později budou Ideopolicií dopadeni.

Když Winston přijme nabídku O’Briena, tj. pokusí se o aktivní zapojení do odboje, uvízne v léčce. Od O’Briena se dozví, že pověstné Bratrstvo opravdu existuje, že se k němu mohou připojit, a dostane od něj také knihu známého odpůrce režimu Emanuela Goldsteina (bývalý spolupracovník Velkého bratra, který „zradil“ Angsoc) – Teorie a praxe oligarchického kolektivismu. Winston a Julie se z ní dovídají, jak celý státní aparát funguje (Winstonova otázka, proč to tak je, však zůstává v románu nezodpovězena), ale nedočtou ji, jsou ve svém tajném bytě zatčeni. Ukáže se, že majitel starožitnictví a pronajatého bytu byl maskovaný člen Ideopolicie. Winstona a Julii odvezou do vězení na Lamini, tam Winston potká už ztýraného zlomeného svého souseda Parsona, kterého udaly vlastní děti. A čeká ho další překvapení – O’Brien, kterému důvěřoval, je skrytým členem Ideopolicie, teď také jeho mučitelem, a Bratrstvo a Goldsteinova kniha jsou jen provokací Ideopolicie. Winston zažívá střídavě fyzické a psychické týrání, ponižování, je to nekonečné, zničující, přizná se pak k čemukoli, podepíše cokoli.

Ovšem cílem Strany a tedy i O’Briena není politické vězně jen donutit k přiznání a potrestat (popravit), chtějí je „vyléčit, uzdravit“, tzn. změnit jejich myšlení, a teprve poté popravit (To ale v románu už není, jen to takto O’Brien „vlídně“ vysvětluje Winstonovi, když si přeje už zemřít a nechápe, co se po něm ještě chce. Systém mučení obsahuje i rafinovanou kombinaci surovosti s vlídnými domluvami.) Winston je tedy dalším krutým zastrašováním a mučením ideologicky „převychováván“ – prochází vymýváním mozku, když však znovu vzdoruje, přichází i u něj na řadu místnost 101. Ví se, co v ní má být – něco horšího než smrt, a tím je pro každého člověka něco jiného. Pro Winstona jsou horší než smrt krysy, od dětství z nich má trauma. V zoufalství se zřekne i své lásky, vykřikne: Udělejte to Julii, ne mně! A padá do tmy, jeho převýchova je u konce. Je propuštěn, pracuje jako dřív, ale je zcela jiným člověkem, zlomen fyzicky, duchovně i mravně, zradil sám sebe, vzdal se jakékoli vlastní svobodné myšlenky, způsob jeho myšlení je už také doublethink. Setkává se s Julií, také byla zlomena, je jiným člověkem, z jejich vztahu nezbylo nic, nemají si co říct. Román končí tím, jak si Winston při poslouchání zpráv v hospodě uvědomí, že skutečně začal milovat Velkého bratra, proti jehož tyranii se vzbouřil: „všechno bylo v pořádku, boj skončil. Zvítězil sám nad sebou. Miloval Velkého bratra.“