Významné osobnosti světové literatury 2. poloviny 20. století_ odraz druhé světové války ve světové literatuře

Kompozice - 10 kapitol, děj je vyprávěn chronologicky, vývoj zachycen ve výstižné zkratce. Jazyk a styl - psáno er-formou, vypravěč stojí nad příběhem. Autor používá prostý věcný spisovný jazyk, jasnou symboliku. Zdánlivě věcně, suše popisuje, zaznamenává, co se událo, jen registruje, konstatuje, nehodnotí ani nenaznačuje, že by něco nebylo v pořádku, jako by sledoval jen jevovou stránku, vnímá události jakoby naivně z pohledu zvířat. Způsob vyprávění opravdu připomíná styl bajek, popř. pohádek, prostě vyprávění pro děti. Tím vším však víc působí, silněji vynikne skrytá ironie (ironie, kterou je nutno odhalit, prokouknout).

• 1984 (román vznikl r. 1948, název naznačující budoucnost vznikl přesmyčkou)

Román je třeba chápat jako výstrahu, memento. Ray Bradbury řekl, že „Orwell popisuje budoucí svět chmurně nikoliv proto, že si myslí, že takový skutečně bude, nýbrž proto, aby se takovým nestal“. Varuje před nástupem obludných totalitních režimů, odkrývá jejich zrůdnost. Orwell jako jeden z mála nepodlehl po válce euforii optimismu, byl si vědom zatajovaných krutostí v SSSR. Svou pronikavě jasnozřivou a přesnou vizí totalitní společnosti postihuje základní rysy toho, co se odehrávalo v sovětském Rusku od r. 1917 a co se odtud šířilo i do zemí ve sféře jeho vlivu. Při koncipování svých děl mohl také využít zkušenost přímého svědka bolševické revoluce a zrodu sovětské společnosti, ruského spisovatele Jevgenije Zamjatina (1884-1937), autora antiutopického románu My (1920). Přestože román 1984 bývá chápán ve světě jako kritika stalinismu (jako Farma zvířat), vznikal také se záměrem postihnout obecnou, nadčasovou podstatu totalitarismu. Zdůrazněno především to, jak je nebezpečná všudypřítomná promyšlená lživá propaganda a jak je umrtveno cokoli přirozeného, svobodného, individuálního – cit, myšlenka, paměť.

Totalitní režim absolutně ovládá a tyranizuje své příslušníky. To je obecně podstatou totalitarismu. Aby se vládnoucí elitě snáze udržovala moc, aby se člověk dal snáze ovládat, musí být ovládán plně, absolutně, proto je zbavován paměti, donucován vidět svět černobíle, uctívat a zbožňovat své vládce, nenávidět nepřítele, je zbavován svého soukromí, důsledně jsou sledovány jeho činy i myšlenky, není kam utéct. Je to systém tak „efektivní“, že si lidé přestávají uvědomovat jiné možnosti života, přestávají myslet. Vnímají jen hesla, fráze. Téměř nikdo už na způsobu života, který lze shrnout do několika hesel, nevidí nic špatného, nemá to s čím srovnat, nebouří se. Kdo se vymyká či vzdoruje, zmizí v mučírnách tajné policie, nebo je tam do takové míry zlomen a zpracován, převychován, že pociťuje vděčnost, že byl zbaven pochybností o okolním světě.

Svět v roce 1984 zachycený v románu je rozdělen na tři supervelmoci (Oceánie, Eurasie, Eastasie), ve všech jsou totalitní režimy a mezi nimi je vedena permanentní (udržovací) válka - záměrně, nejde o to zvítězit a válku ukončit, neboť slouží k udržování moci udržováním atmosféry strachu a nenávisti k nepříteli (udržuje vědomí, že stále existuje nepřítel, proti kterému je třeba bojovat a kterého tedy nenávidíme, kterému se ale právě díky vládě Strany můžeme ubránit). Lidé tedy mají být vděčni panujícímu režimu a svou bídu, nízkou životní úroveň přičítat na vrub nepřátelům státu. Vlády tento stav udržují záměrně již 25 let. Oceánie je vždy s jednou mocností ve válce a s jednou v míru. Není však podstatné, s kterou zemí se zrovna válčí, často se stává, že protivník a spojenec se změní ze dne na den, ale Strana pokaždé tvrdí, že s tou zemí, s níž právě bojuje, bojovala vždy. Navenek se tedy nic nezměnilo, jen je přitom potřeba používat doublethink (schopnost podvojného myšlení, věřit dvěma protikladným faktům – zde konkrétně uvědomovat si plnou pravdu, a přitom pronášet pečlivě vykonstruované lži). Kdyby někdo tvrdil opak, bylo by to považováno za ideozločin.