Významné osobnosti světové literatury 2. poloviny 20. století_ odraz druhé světové války ve světové literatuře

Newspeak (novořeč) – je oficiální jazyk Oceánie, uměle vytvářený pro ideologické potřeby Angsocu, je záměrně degenerovaný, okleštěný, budovaný tak, aby bylo znemožněno samostatné myšlení, aby nežádoucí myšlenky nemohl člověk nejen vyslovit, ale ani domýšlet.

Obyvatelstvo je rozděleno na 3 neměnné vrstvy – privilegovaná Vnitřní strana (2%, řídí stát, nejvyšší byrokracie, mají privilegia: lepší ubytování, kvalitnější zboží, mohou nakrátko vypnout obrazovku, nosí černou kombinézu), Vnější strana (13%, střední kádr, zajišťují chod státu, jsou na tom asi nejhůře, dostávají příděly a jsou to jen náhražky skutečných produktů - Gin vítězství, Cigarety vítězství, nosí modrou kombinézu) a nejpočetnější proléti (lidé, kteří nejsou ve Straně, spodina, nejnižší vrstva, Strana je považuje za méněcenné, neškodná zvířata, pokud Stranu nijak neohrožují, nestará se o ně, nejsou neustále sledováni, nejsou na ně kladeny vysoké nároky na ideologickou bezchybnost, vlastně jsou do jisté míry svobodnější, žijí sice v hrozné bídě, ale přirozeněji). Winston v nich vidí jedinou naději na změnu, pokud nějaká vůbec je. („Jestli vůbec je nějaká naděje, spočívá v prolétech.“)

Životní úroveň je nízká a stále klesá. Televize i rozhlas přitom neustále chrlí zprávy o úspěších (překračování plánu, samá čísla, o situaci na bojištích války apod.), ale také „doznání převychovaných zrádců“. Lidé neúnavně pracují, povinně jásají, demonstrují, překračují plány, ve volném čase se účastní povinných společenských zábav a brigád, tj. absurdních úkonů a akcí, ale berou to většinou už jako samozřejmost. Vedou život bez radosti, jsou neustále sledováni Ideopolicií, tj. špehováni, nemají ani minimální soukromí. V bytech občanů jsou umístěny televizory, jež fungují současně jako kamery. Nelze je vypnout, hlídají člověka na každém kroku (člověk je slyšen i viděn), a když se člověk dopustí něčeho nepovoleného, je obrazovkou napomínán. Nic sice není protizákonné, neboť žádné zákony už dávno neplatí, ale hrozí za to většinou trest smrti. Stane-li se, že občan překročí nikde nezveřejněné hranice toho, co se smí, odvede si jej všemohoucí Ideopolicie do svých kobek, odkud není úniku. Všichni se proto bojí, aby o nich něco neprozradil třeba jen výraz tváře nebo výkřik ze spaní. Strana u svých členů postupně odbourává rodinu, přirozené city a svobodné myšlení. Děti jsou vychovávány, aby špehovaly své rodiny a jakýkoli náznak ideologického uklouznutí ihned nahlásily. Pohlavní styk je dovolen pouze za účelem plození dětí, jinak je považován za zločin.

Příběh se tedy odehrává roku 1984 v Londýně (hlavní město Oceánie). Hlavním hrdinou je obyčejný občan, člen Vnější strany, Winston Smith (39 let). Je zaměstnán na Ministerstvu pravdy, má za úkol zpětně opravovat (přepisovat ve starších číslech Timesů) všechny dřívější informace tak, aby byly v souladu se současnou skutečností. Vymazat, zrušit, nahradit jiným se dá téměř cokoli – osoba, událost, časový údaj, stav ve válce, v hospodářství, projevy a předpovědi Velkého bratra apod. Minulost je tak neustále přizpůsobována momentálním potřebám vládnoucí moci; podle potřeby se „vyrábějí“ události i osobnosti, jiné zase přestávají existovat). Také se tak „vyrábí“ neomylnost Strany a Velkého bratra. Ruší se tím, znemožňuje, bere se tím lidem to, čemu říkáme historická paměť, zkušenost.