NAKLADATELSTVÍ A KNIŽNÍ OBCHOD V ČESKÝCH ZEMÍCH

Za okupace, tedy v období 1939 – 1945, se koncese neudílely takřka vůbec a ke zkvalitnění situace v oblasti organizace nebo zlepšení právního rámce podnikání rovněž nedošlo. Samozřejmě o to více se uplatňovala restrikční opatření. V první řadě bylo mnoho nakladatelství a knihkupectví úředně uzavřeno. Do Svazu knihkupců a nakladatelů byl dosazen úřední komisař, který dohlížel a monitoroval vše, co se ve svazu domluvilo, a zamezoval čemukoliv, co by mohlo být proti říši. Do takovýchto funkcí byly většinou dosazováni horlivci a kolaboranti bez sebemenších odborných znalostí a zkušeností, což se muselo na činnosti těchto organizací neblaze projevit. Rovněž ediční činnost nakladatelů byla velmi svazována Ministerstvem lidové osvěty (pod něž nakladatelé spadali) vedeném Emanuelem Moravcem, v němž publikační odbor vedl Němec von Hoope. Knižní podnikání bylo působením tohoto ministerstva velmi svazováno, podobně jako nakladatelé v období 1949-1989, po znárodnění knižního průmyslu. V období nadvlády komunismu to byl odbor kultury ÚV KSČ, který diktoval, co se bude a nebude vydávat. Jeden podstatný rozdíl lze ale spatřit. Za protektorátu byly nakladatelé suverénní a svrchovaní v tom smyslu, že jim nikdo nemohl nařizovat, co mají vydat. Byli pouze terorizováni nejrůznějšími zákazy. V období komunistické nadvlády k zákazům přibyla ještě nařízení co vydávat, takže o svrchované ediční politice nemůže být řeč. Většina knih byla vyřazena z prodeje jako nežádoucí, nesměla vycházet literatura všech národů, které byly s Německem ve válečném stavu, bez ohledu na to, zda se jednalo o klenoty klasické literatury nebo díla nová; rovněž všichni takzvaně neárijští autoři byli zapovězeni. Německé okupační orgány velmi omezily i vydávání německé literatury, která nekonvenovala s nacistickou ideologií, takže výběr titulů k vydávání byl značně omezen.

Vraťme se však do období příjemnějšího, tedy první republiky, kdy vzniklo několik nakladatelství, která vývoj české knižní kultury ovlivnila v tom nejlepším smyslu slova. První z nich je nakladatelství Aventinum, založené v roce 1919 Otakarem Štorchem–Marienem, českým prozaikem narozeným roku 1897. Od prvního roku činnosti nakladatelství vydávalo Edici Aventina, v níž publikovali bratři Čapkové, kteří se stali prvními kmenovými autory nakladatelství. Štorch-Marien měl šťastnou ruku rovněž při tvorbě nové edice, která vznikla v roce 1924 a věnovala se popularizaci vědecké a odborné literatury. Nesla název Knihovna naučných spisů Aventina a vyšly v ní např. Wellsovy Dějiny světa. Roku 1925 došlo na vydavatelskou činnost, když začala vycházet literární umělecká revue Rozpravy Aventina. Zájem Karla Čapka, který s nakladatelstvím úzce spolupracoval, o světovou literaturu, dal podnět ke vzniku edice Standard Library–anglo–americké knihovny. V roce 1927 byla otevřena tzv. Aventinská mansarda, prodejna a čítárna s výstavní a prodejní síní uměleckých děl, kde se pořádaly besedy a autogramiády; záhy se stala jedním z center kulturního života. Nakladatelství roku 1934 zaniklo bez jakýchkoliv přímých pokračovatelů nebo nástupců. Václav Petr mezi lety 1916-21 pracoval v Ottově nakladatelství, aby posléze založil v Praze vlastní knihkupectví a nakladatelství, v němž až do roku 1949 vydával mladé české básníky (edice První básně), českou prózu i překlady klasické a moderní světové beletrie v edici Atom. Družstevní práce vydávala knihy od roku 1922, od roku 1952 plnil její funkci Klub čtenářů Odeon, odtud i podobnost profilu nakladatelství. Vyšehrad je nejstarším českým katolicky orientovaným nakladatelstvím; od roku 1934 vydávalo kromě teologické literatury i beletrii a populárně naučnou literaturu a svůj záběr nestále rozšiřovalo. Orbis vznikl roku 1921 jako nakladatelství politické literatury a beletrie, po znárodnění roku 1948 se věnoval populárně vědecké literatuře a především knížkám z oblasti filmu, divadla a fotografie, po skončení éry socialismu se postupně vytratil z knižního trhu.