NAKLADATELSTVÍ A KNIŽNÍ OBCHOD V ČESKÝCH ZEMÍCH

Se vznikem ČSR logicky začala upadat poptávka po německých knihách a význam německých nakladatelství a knihkupectví se neustále zmenšoval, až nakonec po druhé světové válce zcela z českých zemí vymizely, aby se postupně, ale ve zcela jiné podobě, jejich kapitál do Čech vracel na konci 20. století. Na počátku dvacátých let vznikly stovky větších i drobných českých i slovenských knihkupců a nakladatelů, z nichž mnoho nepřežilo prvních pět let svého života. Knižní trh v počátku československé samostatnosti v mnohém připomínal období po roce 1989.

Nová doba přináší i nové formy podnikání, vznikají nakladatelské akciové společnosti, společnosti s ručením omezeným, veřejné obchodní společnosti. Knihkupectví si drží spíše tradiční živnostenskou podobu. Tyto nové formy poněkud předběhly právní poměry a celkové organizační uspořádání nakladatelského a knihkupeckého života. Proto se tyto novinky v podnikání usazují jen velmi pomalu. V českých krajích platil rakouský živnostenský řád, který byl jen nepatrně novelizován. Podle něho byly obě dvě výše jmenované činnosti koncesovanou živností. Znamená to, že k provozování živnosti bylo potřeba kromě prostého živnostenského povolení získat koncesi. Tu zprvu uděloval okresní politický úřad (okresní hejtmanství), později zemský úřad, vždy však po vyjádření místního grémia. Ve větších centrech knihkupeckého, v menších místech obchodního a Svazu knihkupců, který se především bránil přílišnému udělování koncesí jak nakladatelských, tak knihkupeckých. Důvody k omezenému vydávání koncesí byly poněkud odlišné než za dob Habsburků, kdy hlavním motivem bylo zamezit šíření české knihy. Svaz koncese uděloval uvážlivě a v omezené míře především proto, aby byla zachována „čistota stavu“ a nemohl se tímto podnikáním zabývat „kdokoliv z ulice” . Druhá pohnutka byla poněkud méně ušlechtilá - nepustit si mezi sebe příliš konkurence. O neotřesitelné a důležité pozici svazu svědčí i to, že knihkupec, který nebyl za člena přijat, měl velmi těžkou, mnohdy i neřešitelnou situaci. Při svazu fungovalo Obchodní družstvo českých knihkupců, tedy komisionářské zařízení, a svépomocný peněžní ústav Záložna knihkupců a nakladatelů, jejichž členem se mohl stát pouze příslušník svazu knihkupců a nakladatelů. Bez těchto zařízení, podporujících živnostenské podnikání, nebylo tehdy možné takřka existovat. Svaz rovněž vehementně bojoval proti tomu, aby v této oblasti podnikal stát nebo instituce (svazy, spolky) a jiná kolektivní zařízení. Jednou z výjimek, kdy byla udělena koncese v této oblasti, bylo Ústřední učitelské knihkupectví a nakladatelství a Státní nakladatelství, jež vydávalo pouze učebnice pro obecné a částečně i vyšší školy; tedy sortiment, o který nejevili ostatní nakladatelé přílišný zájem. Přesto se takováto nakladatelství setkávala se značnou nevolí mezi nakladateli a nepřílišnou ochotou ke spolupráci mezi knihkupci.