NAKLADATELSTVÍ A KNIŽNÍ OBCHOD V ČESKÝCH ZEMÍCH

1855 vyšlo 142 českých knih (295 německých)

1. 567

2. 352

3. 448

4. 585

5. 468

669

a roste i počet knihkupců obchodujících s českou knihou:

1854 v českých krajích, na Slovensku a ve Vídni 52 knihkupců,

1. v českých krajích 131 knihkupců v 61 místech (Praha 38, Brno 7)

1870 v českých krajích 232 knihkupců v 92 místech (Praha 69, Brno 9)

1. v českých krajích 252 knihkupců ve 100 místech (Praha 69, Brno 10)

2. v českých krajích 269 knihkupců ve 104 místech (Praha 70, Brno 12)

1873 v českých krajích 274 knihkupců ve 112 místech (Praha 69, Brno10)

Jsou to čísla více než výmluvná. Obzvlášť překvapující je, že obchod se nesoustřeďoval pouze do velkých center, ale byl rozptýlen po celých Čechách, takže se česká kniha dostala i do odlehlých koutů naší země.

V roce 1880 bylo v celém Rakousko-Uhersku 1 103 firem ve 354 místech, v roce 1909 už 1 958 firem, z toho v zemích Koruny české 717 v 253 místech.

Přes veškerý rozmach české literatury však nebyly zcela ideální vztahy mezi nakladateli a autorskou obcí, což lze dovodit z článku Vítězslava Hálka, který vyšel pod názvem „Naše literární trhy” v roce 1872. Autor v něm žádá, aby nakladatelé rozuměli literatuře, aby sami vyhledávali autory a vydávání knih lépe organizovali. Vzorem je mu již zmiňovaný I. L. Kober. Doposud prý nakladatelé jen vyčkávají, než autor sám se svou prací přijde, a objevení nového spisovatele v redakci často považují za neštěstí. Dokladem špatné organizace je to, že některé knihy vycházejí současně u několika nakladatelů; např. Hoffmanovy povídky pro mládež u Pospíšila, Landfrase, Bellmana i jinde, naproti tomu sešitové publikace se mnohdy nedočkaly kompletního vydání. V lepším případě se ve vydávání vystřídalo několik nakladatelství. Například Irwingův román Život a plavba Kryštofa Kolumba začal vycházet u Neureuttera, který v letech 1853 – 59 vydal 3 sešity, další vyšly u Rohlíčka, poslední tři u firma Bohumil Haase a synové, mnoho děl však ani takové štěstí nemělo. Jednou z příčin tohoto poněkud neutěšeného stavu bylo i to, že rakouské a s ním i české knihkupecké odvětví, které mělo úzké vazby s knižním podnikáním německým, nemělo doposud vytvořenu žádnou stavovskou profesní organizaci. Roku 1859 byl změněn živnostenský řád pro knihkupce, který do jisté míry rušil knihkupecký patent, respektive jeho některá restrikční ustanovení – zmírňoval cenzuru atp. Snahy o vytvoření samostatné organizace rakouských knihkupců lze vysledovat již v letech 1845 a 1846, ale teprve roku 1860 byl ustaven Spolek rakouských knihkupců, asi o 200 členech, mimo jiné i z řad českých knihkupců. Spolek se zabýval dodržováním pevných jednotných cen, řešil otázky rabatu a různé problémy týkající se živnostenského práva. Roku 1888 byly vydány nové stanovy a zároveň upraven název na Spolek rakousko-uherských knihkupců. V roce 1879 vzniká na popud několika významných nakladatelů (Vilímek, Topič, Otto) Svaz českých knihkupců a nakladatelů. Jeho hlavním smyslem bylo podpořit šíření českých knih a dodržování profesní etiky. První knihkupecká škola byla založena roku 1867, neměla však dlouhého trvání a pro nezájem úřadů, učitelů, ale i žáků po krátkém čase zanikla.