NAKLADATELSTVÍ A KNIŽNÍ OBCHOD V ČESKÝCH ZEMÍCH

Pro nakladatelské podnikání vytvářel velmi důležitý rámec Tiskový řád z května 1852, který nahradil prozatímní nařízení z května 1848 a Zákon proti zneužití tisku z března 1849. Vztahoval se na všechny mechanicky opatřené rozmnoženiny. Již tehdy si státní správa uvědomovala, jakou moc má slovo v tištěné i jiné podobě. Řád stanovil, že každý dokument musí být opatřen jménem tiskaře a vydavatele (u periodik také redaktora), uvedením místa a doby vzniku, určoval kam musí být zasílány povinné výtisky (nově na 4 místa) a stanovoval pokuty i tresty za nedovolené užívání tiskařského lisu. Tiskoviny smějí rozšiřovat jen osoby s živnostenským oprávněním, kolportáž a jakékoliv prodávání i rozdávání mimo živnostenskou místnost je zakázáno, rovněž vyvěšování jakýchkoliv tiskovin na veřejných místech je možné jen se zvláštním povolením. Zvláštní povolení bylo právě tak potřeba k náboru předplatitelů i subskribientů. Nakladatelé vlastních děl směli i nadále své knihy prodávat pouze ve svém bytě, pro vydávání časopisů se museli editoři zavázat k dodržování přísných předpisů vysokými kaucemi. Teprve říjnový diplom Františka Josefa z roku 1860 a také nový Tiskový zákon z let 1862, respektive 1868 a 1894, přinášel postupné uvolnění a možnost rozmachu rozšiřování novin a časopisů. Ty byly v té době významnou složkou knihkupeckého odbytu, což dokládá několik čísel z roku 1872 o prodeji časopisu Světozor: v Praze knihkupec Hynek odebíral 700 výtisků, Trachta 500, Grégr 324, Bensinger 170, Mourek 140, v Plzni Steinhauser 200, v Josefově Traxler 118, v Nové Pace Grafek 110, v Mělníku Sterzer 100 atd. Vedle časopisů to byla sešitová vydání, ve druhé půli devatenáctého století velice módní záležitost. Nebylo to nic jiného než vydávání literárních děl na pokračování, neboli jejich postupné publikování formou útlých a především laciných sešitů. Tímto způsobem se prodávalo mnoho různých autorů, dokonce i literatura náležející do klasického fondu, což našlo ohlas především u studentů a všech, kteří neměli dostatek peněz na zakoupení celé knihy najednou. Odběr byl organizován i na leckterých školách. Mnohdy ovšem vycházely v sešitech bezcenné braky. Vydavatelé lákali své čtenáře k odběru dalších a dalších sešitů slibováním různých prémií a domnělých výhod. Zdá se, že v této době byly zavedeny vzory k nepříliš solidnímu nakladatelskému podnikání. Tento jev můžeme sledovat dodnes, naštěstí se v českých zemích nadmíru nerozšířil.

Roku 1871 bylo založeno 13 nových českých knihkupeckých a nakladatelských závodů, které odstartovaly rozmach českého nakladatelství a knihkupectví. Konec 19. století se ubírá jednak cestou univerzálních firem, ale vývoj jde i směrem ke specializaci, vnikají odborná nakladatelství i knihkupectví. Počíná období vpravdě moderní nakladatelské činnosti, jejíž základy položili právě v této době nakladatelé, o nichž je pojednáno v následujících řádcích. Mnohé z těchto firem mají přesah až do období po roce 1918 a patří tedy i do následující kapitoly, pro přehlednost je ale uvádíme zde, tedy v období, do něhož se datuje jejich vznik.