NAKLADATELSTVÍ A KNIŽNÍ OBCHOD V ČESKÝCH ZEMÍCH

I v první polovině dvacátého století se celá řada tvůrců zabývá zvyšováním umělecké hodnoty knih. Mezi autory písma, grafiky i knihaři je to například Thomas James Cobden - Sanderson, Edouard Johnston nebo Eric Gill v Anglii, v Německu Rudolf Koch, Paul Renner nebo Walter Tiemann a celá řada dalších, vesměs velmi mnohostranných umělců. Syntézou všech těchto snah je tiskárna Cranach-Presse založená hrabětem Harry Keßlerem roku 1913 ve Výmaru, z níž vzešla nejedna krásná kniha. Za zmínku stojí rovněž fakt, že vzniklo mnoho škol a dílen, na kterých se vyučovalo typografickému umění za účasti předních písmolijců a grafiků doby, což též přispělo k větší umělecké hodnotě a celkové kvalitě vydávaných knih. Lze ale také vysledovat fakt, že výtvarné umění jako takové a knižní ilustrace jsou jakési dva paralelní světy plynoucí vedle sebe a příliš se neprolínají. Není mnoho významných malířů zabývajících se knižní ilustrací. Nejznámější výtvarní umělci se v oblasti knižní ilustrace zapojili jen velmi letmo a okrajově.

Technický pokrok se nezastavil ani před knihovnami. Stále se zvětšující fondy si žádají nejen ekonomičtější uspořádání knihovních prostor, ale i nové budovy. Knihovny prošly vývojem od pultového a sálového uspořádání až ke knihovnám, které známe dnes. Nové typy knihoven se staví už od konce 19. století, ale teprve konstruktivismus a funkcionalismus vyhovuje požadavkům na stavby budov se skladovacími prostory, kde nad estetickou funkcí vítězí praktický požadavek: uskladnit na co nejmenším prostoru největší možný počet knih s maximální přehledností. Ústřední místností takovýchto knihoven je studovna, světlé, prostorné a reprezentativní srdce knihovny určené pro veřejnost. Ne všechny knihovny mají to štěstí přestěhovat se do nových prostor, a tak musí nedostatek místa řešit víceméně provizorním vyčleněním části fondů do depozitáře, naneštěstí mnohdy umístěného daleko od své mateřské knihovny. Řešením je minimalizace fondů. Před nedávnem nabízely řešení mikrofilmy a mikrofiše, dnes jsou dokumenty převáděny do elektronické podoby. Ve srovnání s knihou v podobě kodexu je prostorová náročnost zanedbatelná.

Vezmeme-li v úvahu, jak dlouho existuje písmo a knihy, je vývoj od padesátých let 20. století v historii knižní kultury pouhý mžik. Na to, jak posledních padesát let zhodnotí dějiny si zatím musíme počkat. Jediné, co je dnes jasné je, že se ani v této epoše kniha neztratila. Mění svoji podobu, dostává se k nám třeba ve formě CD ROMu nebo prostřednictvím internetu, nicméně její smysl je stále stejný. Obohacovat, vzdělávat… Kdo se stane klasikem, reformátorem nebo průkopníkem a kdo skončí v propadlišti knižních dějin, to ukáže teprve nemilosrdný soudce čas.

Nakladatelství a knižní obchod v českých zemích od roku 1848 do roku 1918