Anticka filosofie

V žádném případě Epikúros neučí pouhému holdování smyslové rozkoši. Jediný cíl člověka je blaženost = získávání slastí a vyhýbání se slastem. Usilování o štěstí musí řídit a krotit rozum. Rozum ale říká, že vlastní štěstí lze spíše najít v radostném rozjímání, ve vyváženém klidu ducha (ataraxie) – tím se přibližuje ke stoikům, vůči kterým je často stavěn do protikladu.

6. Stoicismus

Výraz „stoický“ = klid a mírnost je odvozen od jedné veřejné budovy v Athénách – Stoá poikilé – v této „barevné sloupové síni“ založil Zenón z Kitia na Kypru po vlastním pohnutém životě filosofickou školu.

Dělí se na:

• starší stoa (Zenón z Kitia, Kleantés a Chrýsippos)

• střední stoa (Poseidónios)

• mladší stoa (Říman Senecca, císař Marcus Aurelius a otrok Epiktétos – všichni tři žili v prvních dvou stoletích n.l., díla Aurelia „Hovory k sobě“ a „Rukověť Morálky otroka Epiktéta podávají základy stoického myšlení)

- stoikové věřili v neměnnost lidského osudu

- cílem života je dosáhnout duševní slasti, ale tak, že potlačíme v sobě všechny touhy a přání a ke všemu, co přijde se budeme chovat lhostejně (stoický klid)

- stoikové připravili cestu křesťanům svým učením o přirozeném právu

- stikové dělí svůj systém na logiku, fyziku a etiku:

• logika – stoikové stavěli na základech vytvořených Aristotelem, rozdělují ji na rétoriku a dialektiku

• fyzika – stoická fyzika je materialistická, panteistická a monistická

• etika – základní heslo „Žij ve shodě s přírodou.“ - cíl a ctnost v životě člověka: život rozumný = blaženost. Taková ctnost je jediným dobrem. Jejím protějškem je zlo: špatnost, která spočívá v životě nerozumném, nectvnostném. Všechno další: život, zdraví, majetek, čest, kterých si ostatní cení, nemoc smrt, chudoba, otroctví, pohana, které si ostatní oškliví, to vše není pro stoiky ani dobré ani špatné, ale lhostejné. Ze všeho nejdůležitějsí je rozeznat, co je dobré, co špatné a co lhostejné. Člověk je omezován afekty (pudy a vášně) – afekty matou rozum. Úkolem člověka je neustálý boj proti afektům, cíle je dosaženo, když je duše osvobozena od vášní – apatheia = nenáruživost. Kdo dosáhl toho stavu je moudrý (ideálem stoiků byla ataraxie – vnitřní svoboda a duševní klid). Pouze takový člověk je svobodný, nezávislý na všem vnějším. Všichni ostatní, a to je většína, jsou pošetilí.

Význam stoicismu:

- mnohým věcem byla přiznána určitá hodnota – manželství, rodina, stát

- vznášejí dva základní požadavky: spravedlnost a lásku k člověku (a to v takové míře, jakou antika dosud neznala, vztahují je totiž na všechny lidi – i na otroky a barbary – revoluční požadavek, dosud se člověkem mínil vždy jen svobodný řecký nebo římský občan, je to výraz změny politické a společenské struktury