Anticka filosofie

- stoikové jako první ve starověku zastávali všeobjímající myšlenku humanismu a právě tak univerzální kosmopolitismus

7. Skepticismus

- skeptici (pochybovači) – poznání považují za nemožné

- skepticismus se rozšířil díky tzv. „kulturní únavě“ tohoto období a ve filosofii vznikla velká řada filosofických systémů, které mířily nejrůznějšími směry, a často nekritický způsob jejich zdůvodňování, to vše vedlo k pochybnosti o filosofickém poznání vůbec

Skeptomái = rozhlížet se, pochybovat. Od skepse – skeptikové pochybovali a zamýšleli se nad tím, zda to, co je jim předkládáno, je skutečně tak samozřejmé. Pochybovali o zkutečnosti poznat skutečný svět a pravdu.

Rozlišují se tři periody skeptické filosofie:

1. Pyrrhonismus – starší perioda, Pyrrhon z Elios (asi 360 – 270 př.n.l.), vrcholem dosažení z ataraxie (neotřesiltelný duševní klid), tři základní otázky: jaké jsou věci, jaký postoj k ním máme zaujmout, co tím získáme

2 .Akademická skepse (hlavním sídlem byla platónská Akademie) – střední perioda, představitelé: Arkesiláos, Karneadis, zavádí se pojem pravděpodobnosti

3. Sextos Empirikos – okolo roku 200 n.l., hlavní představitel zakladatel mladší skepse Ainesidémos (žil v době narození Krista), člověk se může vyjadřovat pouze k tzv. malým pravdám. Jsou to věci, které mohu smyslově poznat – například tužka => je to tužka. Nemůže se vyjádřit k poznatelnosti světa, protože by porušil svůj klid.

- charakteristická je pro antickou skepsi nauka o tropech (tropos = hlediska, která všechna dokazují nepoznatelnost pravdy)

Filosofie konce antiky:

• ústup rozumu

• vstup iracionální nálady

• vstup východních kultur

• problém vlivu manichejských – dobro a zlo jsou dva odlišné principy, které oba jsou v člověku

• kulty

Základní otázky:

1. Jak se osvobodit od života?

2 .Jak se sjednotit s božstvím?

3. Jak žít, abych byl spasen?

Na tyto otázky odpovídá nejvíce novoplatonismus.

Eklektici

- vyběrači (směr vytvořený Římany)

- praktické založení Římanů, kteří filosofii vnímali a brali jako prostředek k praktické orientaci ve světě a ke správnému jednání

- vynikajícím představitelem římského eklekticismu je Marcus Tullius Cicero

- Alexandrijský eklekticismus – spojila se zde římská tradice + orientální tradice + židovská náboženská tradice, hlavní zástupce Filón Alexandrijský – na jedné straně setrvává v přesvědčení, že pravda je zjevena jedině v jejich posvátných spisech, na druhé straně ale nemůže nevidět, že řečtí filosofové, stoikové, nalezli pravdu filsofickou, od doslovného výkladu svých spisů přechází k výkladu obraznému, přenesenému, třetím pramenem poznání je pro něj osvícení, přicházející bezprostředně od Boha

Novoplatónismus (2. století – 6. století n.l.)

- za zakladatele je považován Amonios Sakkás z Alexandrie (175 – 242) – není o něm nic známo