POLITICKE IDEOLOGIE
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
První výklad anarchistických principů podal William Godwin v knize Zkoumání politické spravedlnosti (1793).
William Godwin (1756 - 1836)
Anglický filozof, který se ve spisu Zkoumání politické spravedlnosti věnoval kritice soukromého vlastnictví.
V 19. století byl anarchismus součástí socialistického hnutí. Anarchisté a marxisté spolupracovali v První internacionále (1864 - 1871), mezinárodní organizaci koordinující politiku levice. Internacionála se rozpadla pro vzájemné neshody. Největšího vlivu dosáhli anarchisté jako anarchosyndikalisté na počátku 20. století ve Francii, Itálii a ve Španělsku.
Anarchosyndikalismus
Spojení syndikalismu (sociální teorie usilující o to, aby výrobní zařízení, továrny, stroje i suroviny se staly majetkem kolektivních výrobců, přičemž významná role v tomto procesu má připadnout odborům) s anarchismem. Nejvýznamnější pozici získal v roce 1910 po založení Národního svazu práce ve Španělsku – organizace, která ovlivňovala španělské dělnické hnutí až do španělské občanské války.
Anarchistům se ale nikdy nepodařilo získat moc na státní úrovni. Nejblíže k tomu byli během občanské války ve Španělsku, kde zakládali dělnické a rolnické komunity.
7.2 Hlavní zásady anarchistů
Základním rysem anarchismu je odpor vůči státu. Anarchisté dávají přednost společnosti bez státu, ve které svobodní jednotlivci jednají bez donucení a nátlaku. Anarchisté jsou proti autoritě. Autorita prý porušuje princip svobody a rovnosti mezi lidmi. Anarchisté ale neodmítají všechny formy autority. Uznávají autoritu znalostí a učenosti. Naopak nikdy neuznávají politickou autoritu.
Stát je zbytečný. Anarchisté říkají, že lidé jsou racionální bytosti, které jsou schopné harmonicky organizovat svůj život bez pomoci státu.
Stejně kritický vztah mají ke všem dalším formám donucovací autority. Druhým nejčastěji kritizovaným subjektem je církev. Církev hlásá ideu podřízenosti poměrům a vnucuje lidem soubor mravních principů. Lidé tak nemají možnost utvářet si vlastní morální soudy. Anarchisté neodmítají víru a náboženství, jsou proti církvi jako organizaci. Sami jsou spíše pro hledání osobního vztahu k transcendentnu.
Společně se socialisty dělí anarchisté společnost na třídy. Za vládnoucí třídu považují všechny, kdo mají moc, ne pouze ty, kdo vlastní výrobní prostředky, jako to dělají socialisté.
Někteří anarchisté považují násilí vůči vládnoucí třídě za legitimní formu odplaty za útlak a vykořisťování, kterého se dopouštějí politici, průmyslníci, soudci a policie. Násilné formy propagace anarchismu prožívaly své vrcholy v 90. letech 19. a v 70. letech 20. století.
7.3 Modely anarchismu
Dvě odlišné anarchistické tradice se nazývají individualistický a kolektivistický anarchismus.
7.3.1 Individualistický anarchismus