2013-TEORIE STATU A PRAVA

6. OBJEKTIVNÍ PRÁVO, SUBJEKTIVNÍ PRÁVO A JEHO MODALITY, UTVÁŘENÍ SUBJEKTIVNÍCH PRÁV

6.1 Objektivní právo

Objektivní právo tvoří soubor obecně závazných platných pravidel chování (norem) s blíže neurčeným počtem adresátů, tedy právo jako takové. Objektivní právo je vydáváno zmocněným státním orgánem ve zvláštní písemné formě a je vynutitelné státně mocenskými způsoby a prostředky. Např. občanský zákoník stanovuje povinnost platit nájemné pronajímateli bez uvedení jmen konkrétních osob. Společenské vztahy upravené tímto právem se nazývají právní vztahy. Právní vztahy vznikají z projevu lidské vůle. Od právních vztahů je zapotřebí odlišit právní události. Právní událostí je taková skutečnost, která nebyla vyvolána jednáním dotyčné osoby (např. narození dotyčného), nastává objektivně.

Objektivní právo se podle kontinentálního pojetí dělí na právo vnitrostátní a mezinárodní, každá část ještě na právo veřejné a soukromé. Hranice mezi soukromým a veřejným je někdy nezřetelná, proto se může vést spor o to, zda jde o vztah veřejnoprávní nebo soukromoprávní.

6.2 Subjektivní právo

Subjektivní právo je objektivními právními normami stanovená možnost chování subjektu práva, tedy konkrétní osoby (fyzické i právnické). Je to právo, které někomu svědčí nebo může svědčit (právo na pomoc v nouzi, důchod). Někdy se nepřesně používá ve stejném smyslu termín oprávnění, nepřesně z toho důvodu, že subjektivní právo může být vrozené. Způsobilost k držení subjektivního práva se nazývá právní subjektivita.

Obsah práva subjektivního se projevuje ve formě existence (právní norma) a realizace (skutečné chování subjektu).

Do struktury subjektivního práva náleží:

1) možnost být nositelem subjektivního práva;

2) možnost chovat se dovoleným způsobem;

3) možnost vyžadovat odpovídající chování (splnění povinnosti) od jiných subjektů;

4) možnost žádat o mocenský zásah státního orgánu (nárok).

S některými subjektivními právy je spojena i odpovědnost (např. závazková práva). Protikladem subjektivního práva je právní povinnost.

6.2.1 Modality subjektivního práva

Subjektivní práva se dělí různým způsobem. Hlavním dělením je dělení na subjektivní práva relativní a absolutní. Relativní subjektivní právo vyplývá z konkrétní pozice (např. věřitel má právo požadovat splacení dluhu), absolutní subjektivní právo se týkají všech (právo na ochranu zdraví).

6.2.2 Prekulze a promlčení

Prekulze znamená úplný zánik práva v důsledku toho, že nebylo ve stanovené době uplatněno. Například právo na uplatnění řádného opravného prostředku proti nepravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci prekluduje – zaniká – nebyl-li opravný prostředek podán v zákonem stanovené lhůtě.

Promlčení znamená zánik vymahatelnosti práv a povinností (typicky v občanském a obchodním právu), právo sice trvá, ale nelze se jej dovolat u soudu.