KAPITOLY Z LITERÁRNÍ TEORIE PRO 1.-4. ROČNÍK

a)  zvukomalba/onomatopoie  –  zvukomalebná  jsou  taková  slova,  která  vznikla  na 

základě hlásek napodobující, připomínající nějaký (ne/libozvučný) zvuk 

„(…) biče svist a pouta chřest (…)“ 

Svatopluk Čech – Písně otroka; 

b)  eufonie/libozvučnost  –  kladně  působící  uspořádání  hlásek;  v češtině  jsou  napří-

klad libozvučné dvojhláska ou ve spojení se souhláskou l  

„Zabila jsem holoubátko, 

matko má, 

zabila jsem holoubátko –  

opuštěné jediňátko –  

bílé bylo jako sníh!“   

Karel Jaromír Erben – Dceřina kletba (Kytice); 

c)  kakofonie/nelibozvučnost – seskupení hlásek působící záporně (avšak esteticky) 

„(…) řetězů řinčí hřmot (…)“ 

Karel Hynek Mácha – Máj. 

      Jiné zvukové složky jazyka částečně závisejí na rozhodnutí recitátora či čtenáře: intona-
ce, zabarvení hlasu, tempo atp.  
    
   V několika rovinách jazyka narazíme na tropy (č. j.: tropus) – umělecká nepřímá, obrazná 
pojmenování.  Při  tvorbě  obrazných  pojmenování  umělec  vytváří  neočekávaná  spojení  a 
souvislosti. Obrazný význam nabývají pojmenování přenesením pojmenování a básnickým 
přirovnáním. Dané přenesení nerespektuje přísně logickou vazbu mezi původním a cílo-
vým pojmenováním, naopak se umělec snaží o nezvyklá, neotřelá spojení.  
   Hlavní druhy tropů:  

a)  příměr/básnické přirovnání – pojmenování předmětů nebo jevů na základě po-

rovnání s jinými; vnějším znakem přirovnání bývá gramatická spojka jak, jako 

„Jak lvové bijem o mříže, 
jak lvové v kleci jatí (…)“ 
 

Jan Neruda – Jak lvové bijem o mříže (Písně kosmické); 

K a p i t o l y   z   l i t e r á r n í   t e o r i e  | 11