ZSV_MO_10B_ISLAM

Je smutnou skutečností, že radikální uskupení, převážně ilegální, která se v některých muslimských zemích ustavila od 70. let minulého století a označila se názvem džihád, mají na mysli převážně násilnou formu boje.

Dějiny džihádové praxe článek líčí účelově zploštěně. Mělo by smysl přít se, zda svá dobyvačná tažení podnikali spíše pro území a kořist, nebo pro šíření sunnitského islámu? Buď jak buď, na indickém subkontinentě a na indonéských ostrovech, kde se dnes soustřeďuje největší lidský potenciál islámu, i v subsaharské Africe, která je dnes jeho hlavním misijním územím, se islám rozšířil nejvíce obchodem a kulturní prestiží za přispění převážně pokojné proselytizační práce súfíjů. Obecně platí, že islámský svět ve své většině džihádové extremisty vždy odmítal nebo marginalizoval, tak jako dnes al-Káidu.

Výmluvný příklad plurality forem džihádu dává i dnešní situace vzni-klá americkým útokem na Irák. Naprostá většina muslimů jej pochopila především jako útok na muslimskou zemi. Džihád vyhlásili nejen ti, kdo k tomu nemají náboženské právo (jako Saddám Husajn), ale i duchovní, včetně šejcha káhirského al-Azharu M. S. Tantáwího. Džihád se prakticky projevil silnými, bouřlivými demonstracemi, politickými apely k zastavení útočné války, diplomatickými iniciativami arabských států - a také odhodláním skupinek dobrovolníků pomoci napadeným Iráčanům. I pro mnohé prosté Iráčany, sunnity i šíity, široké spektrum možných po-dob džihádu otevírá cestu k posvěcení hněvu, vyvolaného cizí agresí a pocity národního ponížení.

Rozhodně nelze souhlasit s v článku cíleným odvržením silného proudu dnešního islámského myšlení, které zdůrazňuje mravně pozitivní osobnostní nebo sociální jádro džihádu. Ano, zapůsobily zde myšlenky ze Západu, ale důležité je, že muslimové dobré vůle zde nalezli na půdě vlastní tradice perspektivní cestu k očistě, odpovídající potřebám stále provázanějšího světa.