ZSV_MO_10B_ISLAM

Džihád nebyl po celá staletí nějakým abstraktním závazkem, nýbrž klíčovým prvkem muslimského života. Sám Muhammad se podle jednoho výpočtu účastnil 78 bitev, z nichž pouze jedna byla obranná. Století po Prorokově smrti roku 632 už muslimské armády pronikly na východě až do Indie a na západě do Španělska. Přestože se taková dra-matická expanze už nikdy neměla opakovat, i v pozdějších stoletích bylo dosaženo důležitých vítězství, například v bitvě o Manzikert otevírající průchod do Anatolie (1071), při dobytí Konstantinopole (1453) a úspěších, které zaznamenaliAfrice (1804-1817).

Vedle toho měl džihád historicky také dva jiné významy, z nichž je-den byl radikálnější než význam standardní a druhý zcela pacifistický. V prvním je třeba pokládat za nevěřící také rozené muslimy, kteří nežijí podle požadavků muslimské víry. Sami se tak stávají legitimními terči džihádu. To bylo zpravidla vhod, když válčil jeden muslimský vládce proti jinému; válka mohla nést vznešené jméno džihád, pouze když se dalo nepříteli vytknout, že není správný muslim.

Druhou variantou, která se zpravidla spojuje se súfismem, a tedy s islám-skou mystikou, byla doktrína, která se obvykle charakterizuje jako „větší džihád". Tato súfíjská varianta se uchyluje k alegorickým způsobům interpretace, aby se doslovný význam džihádu jako ozbrojeného konflik-tu obrátil, a požaduje naopak stáhnout se ze světa do zápasu s vlastními nízkými pudy ve snaze dospět k nadpřirozenému vědomí a duchovní hloubce.

V převážné většině případů z předmoderní doby tedy džihád zname-nal pouze jednu věc: ozbrojenou akci proti nemuslimům. V moderní do-bě jsou věci samozřejmé o něco složitější, protože islám prošel v důsledku kontaktu m se západními vlivy protichůdnými změnami. Muslimové, nuceni se vypořádat se Západem, měli tendenci zaujmout jeden ze tří obecných postojů - islamistický, reformistický, nebo seku-laristický. Sekularisté džihád se vším všudy odmítají. Islamisté se drží základní koncepce džihádu jako ozbrojeného boje proti nevěřícím a navíc berou za svou výzvu zaměřovat se i proti bezbožným muslimům. Tento přístup získal na důrazu ve dvacátém století. Revolucionáři, kteří v roce 1979 svrhli íránského šáha, a atentátníci, kteří dva roky na to zastře-lili egyptského prezidenta Anvara Sádáta, se k této doktríně nepokrytě hlásili. Totéž platí o Usámovi bin Ládinovi.

Oproti tomu reformisté islám reinterpretují tak, aby byl slučitelný se západním způsobem myšlení. A tak přeměnili ideu džihádu v čistě obran-nou záležitost slučitelnou s premisami mezinárodního práva. Většině muslimů dnešního světa jsou takové odklony od starého smyslu džihádu dosti vzdáleny. Většina muslimů i nadále souzní s klasickou představou džihádu. "Bojechtivý, agresivní džihád, který kodifikovali odborníci a teologové, nepřestává v individuálním i kolektivním muslimském vědomí rezonovat... Pravda, dnešní apologeti tento náboženský závazek zobra-zují tak, aby to vyhovovalo dnešním normám lidských práv... lidi to ale nepřesvědčuje... Drtivá většina muslimů zůstává v duchovním vlivu záko-na... jehož zásadní podmínkou je požadavek -ne-li naděje -, aby slovo boží převládlo všude na světě."