ZSV_MO_25A_HIND

b) Příslušníkem hinduismu se člověk stává narozením, ne dodatečným rozhodnutím, například osobním obrácením nebo volbou rodičů místo nezletilých dětí. V tomto smyslu není hinduismus svým původem ani misijní, ba ani světové náboženství. Jakožto postoj ke konkrétnímu životu v konkrétních situacích dějin je ovšem hinduismus otevřen novým a dodatečným aspektům. Dnešní světový význam nezískalo indické náboženství akcemi organizační povahy, ale šířením idejí a praktik, které se nejeví jako vázané na příslušnost k určitému etnickému celku, a v nejnovější době činností společností, které vycházejí vstříc západnímu požadavku, aby příslušnost byla viditelná navenek.

c) Hinduismus se prezentuje jako náboženství bez dogmat, které může tolerovat množství navzájem si odporujících interpretací, protože nijak nezpochybňují základní tezi mystického naplnění v jednotě všech (povrchových) věcí v Jednom, které je základem všeho a všechno spojuje.

Příslušnost k hinduismu je nicméně určena - když odhlédneme od začlenění na základě zrození - několika dalšími aspekty. Hinduistické vědomí je dáno:

uznáváním véd jakožto kanonické sbírky hinduistického zjevení, uznáváním sociálního řádu, který je charakterizován kastovním systémem.

Védy a jiné prameny spirituality: Spisy závazné pro každého hinda se skládají ze tří skupin textů, které se pokládají za šruti, tj. zjevení, sdělená vidoucím (rši).

Základem jsou tzv. čtyři sbírky (samhita) véd (véda = vědění, věda):

- Rgvéda, sbírka hymnů recitovaných při obětech, obsahující mytolo-gické a světonázorové výpovědi. Je to vůbec nejstarší známý indický text (vznikl mezi 16. a 12. stol. př. Kr.).

- Jadžurvéda, sbírka obětních výroků.

- Sámavéda, sbírka písní zpívaných při obětech.

- Atharvavéda, sbírka nazvaná podle mytického kněze, obsahuje magické výroky a hymny, užívané především při soukromém kultu.

Druhou skupinu textů tvoří brahmany, komentáře a výklady napsané brahmany ke každé ze sbírek (samhita) první skupiny.

Třetí skupina textů jsou posléze áranjaky (Lesní knihy) s upanišadami, výroky, které pronášeli mudrci a učitelé ke svým žákům při společném sezení, tj. tajně (v lese). Také tyto texty jsou většinou komentáře k původním védám, ale jejich autory nejsou (jako u brahman) bráhmani. Jsou východiskem jak pro další spekulace, tak především pro meditativní praxi, rozvíjející se silně vedle praxe kultovní. Závěr véd (védánta) se svou filozofickou školou připouští dodnes okrajové nejas-nosti, pokud jde o příslušnost určitých textů.

Všechno, co vzniká později - k tomu patří Bhagavadgíta, text významný i pro dnešní spiritualitu hinduismu -, nepatří v přesném slova smyslu k védám, nýbrž do oblasti tradic (smrti) sepsaných lidmi.