ZSV_MO_25A_HIND

- Šiva, velký proměnitel věcí, v sobě spojuje protikladné prvky. Je bůh zkázy a plození, přemožitel smrti a prostředník spásy, bůh tance a meditativního ponoření. Podobně je tomu s jeho manželkou, která je uctívána jako Umá, Durgá, Párvatí nebo Kálí a ztělesňuje Šivovu moc a sílu (šakti). (Pozn.: I Višnu má manželku: Šrí nebo Lakšmí.)

V přechodu od panteonu raného období k vytvoření hlavních božských bytostí se zároveň uskutečňuje vývoj od představy boha spíše polyteis-tické až henoteistické k představě jevící tu a tam jasně monoteistické rysy. Pročišťování představy boha s sebou mimoto nese, že je zjevně osvobozována od působnosti zákona karmanu.

Tendence shrnout všechno v tom, co je vposledku Jedno, se pak rea-lizuje především v prostoru spekulace upanišad. Řeč o brahmanu (ne-utrum) jako základní, nosné síle kosmu, která všechno podpírá a sama je nehybná, sahá až k nejstarším textům véd.V upanišadách vstupuje brahma zřetelně do vztahu ke skutečnosti označované slovem átman. Átman označuje rozhodující princip ve věcech mikrokosmu a překládá se podle souvislosti různě: já, duše, centrum individuality nebo osobnosti. Avšak upanišady sbližují brahman a átman tak, že nakonec dochází k výpovědi o jejich totožnosti.

Přeneseme-li toto učení na meditativně mystické poznání, znamená to, že tu dochází k existenciální zkušenosti všeobecné jednoty všech věcí, tedy k jakési mystice totožnosti. Neosobnost brahmanu však nesmíme chápat absolutně. Už v souvislosti s Brahmou (mužský rod!) a Višnu byla řeč o zosobnění neutrálního brahmanu. Fakticky se však v pozdějších dějinách v náboženské praxi neustále spojuje osobní idea Pána (íša = íšvara), nej-vyššího boha, s neosobní ideou brahmanu.

Přední místo, z něhož stále znovu vychází tendence ke ztotožnění neosobního brahmanu jako posledního božského Jednoho s nejvyšším osobním bohem, je Bhagavadgítá. Tam je teisticky pojaté nejvyšší Jedno vybaveno rysy brahmanu, brahman je tedy ztotožňováno s božským Krišnou – Bhaga-vatem. Avšak v lidském uskutečňování této identity se setkáváme s nabídkou různých cest spásy.

Cesty spásy: Očekávání spásy a úsilí o ni je v náboženském kontextu určováno dvěma aspekty: jak člověk sám hodnotí lidskou exis-tenci a jak se hodnotí moc či moci, které obklopují lidskou existenci.

Pro hinduismus to znamená: zkušenost, že nelze uniknout střídání života a smrti ve sledu existencí, obcování s bohy, bohem a božským.

Člověk proto touží po osvobození od reinkarnací, určovaných karmanem - ve svobodě přemáhající život i smrt (mókša = spása).

Cesta k osvobození (márga) je v průběhu dějin trojí (máme-li na mysli základní formy). Její popis nacházíme také v Bhagavadgítě:

1. Karmamárga, cesta skutků, se často pokládá za nejnižší cestu. Věrnost v úctě k bohům, v rituálním díle oběti, v užívání správných slov (mod-litby), potom však také v etickém jednání se tu chápe jako cesta, která otvírá uzavřený kruh karmanu a propůjčuje sílu a poznání, které mohou karman ovlivnit a řídit, a tak vposledku přemoci.