anatomie-otázky

Pro předloktí jsou typické štíhlé, ploché a dlouhé vícekloubové svaly sdružující se do funkčních vrstev a skupin. Krátké svaly vlastní ruky jsou koncentrovány do dlaně a na hřbet ruky zasahují pouze dlouhé svaly (šlachy) z předloktí. Teprve ruka je vlastní úchopový článek horní končetiny s diferencovanou pohybovou aktivitou, ale bez větších silových ambicí.

b. Stavba plic a mechanika dýchání

Mechanika dýchání

Dýchání patří k základním procesům, při kterých dochází k výměně plynů v organismu.

Příjem kyslíku a výdej oxidu uhličitého, který vzniká jako produkt oxidačních dějů. Dýchání

dělíme na:

1. vnitřní ( tkáňová respirace ) – výměna O2 a CO2 mezi krví a tkáněmi;

2. vnější ( plicní respirace ) – difúze O2 a CO2 ze vzduchu do krve.

Vnější dýchání

Vnější dýchání sestává ze 4 základních procesů:

1. Plicní ventilace

2. Distribuce

3. Difúze

4. Perfúze

1. Plicní ventilace

Plicní ventilací označujeme proudění vzduchu v plicích v průběhu vdechu, nádechu

(inspirium) a výdechu (expirium), které se periodicky opakují. Dýchací pohyby zabezpečují

dýchací svaly.

Inspirium

Jedná se vždy o aktivní děj. Vzduch je nasáván do plic díky tlakovému spádu plic,

vytvořeným činností inspiračních svalů. Bránice klesá asi o 1 cm. Žebra se zvedají pomocí

vnějších mezižeberních svalů.

Expirium

Za fyziologických podmínek v klidu se jedná o pasivní děj. Tlakový spád směřuje ven z plic,

dochází k vypuzování vzduchu z plic. Dochází ke kontrakci alveolů vlivem elastických

vláken a povrchovému napětí (tzv. retrakční síla plic).

K těmto dějům dochází díky negativnímu pleurálnímu tlaku (tento tlak má nižší hodnotu než

atmosférický tlak). Negativní pleurální tlak se v průběhu dýchání mění. Při výdechu má

nejvyšší hodnotu, naopak při nádechu nejnižší. Nejvyšší hodnota se pohybuje okolo −0,3

kPa, nejnižší−1 kPa.

Při porušení negativního nitrohrudního tlaku dochází k pneumotoraxu. Při pneumotoraxu je

postižená část plic zcela nebo částečně vyřazena z dýchacích činností.

2. Distribuce

Při distribuci dochází k promíchání vdechnutého vzduchu se vzduchem, který zůstal v

dýchacích cestách a v plicích po předchozím výdechu. V horních a dolních dýchacích

cestách včetně bronchiolů totiž není přítomen respirační epitel, a tak v nich nemůže

docházet k výměně plynů. Tento prostor bývá označován jako anatomický mrtvý dýchací

prostor (VD=150 ml).

3. Difúze

K vlastní výměně plynů (O2, CO2) dochází v plicních sklípcích (alveolech). Celkový povrch

alveolů je 100 m2. K alveolům přiléhá hustá síť vlásečnic.

Difúze je přechod kyslíku a oxidu uhličitého přes alveolokapilární membránu. Kyslík přechází

z alveolů do plicních kapilár, oxid uhličitý přechází z kapilár do alveolů.