6A - Politický, sociální a správní vývoj habsburské monarchie a českých zemí do r. 1848

R. 1814 panovník zřídil nový poradní orgán konferenční radu (= státní konference). Tato byla ve skutečnosti nadřazena státní radě. Rozhodující slovo zde získal Metternich (jeho rival Antonín Kolovrat-Libštejnský působil ve státní radě). O tom, co bude konference projednávat, rozhodoval panovník. Jejím předsedou byl císař, právě jeho nechutí se scházela velmi zřídka, přes naléhání Metternichovo. Po smrti Františka I. (a nástupu Ferdinanda Dobrotivého) se stala státní konference hlavním nositelem moci. Předsedal jí arcivévoda Ludvík a stálými členy byli Metternich, císařův bratr arcivévoda František Karel a Kolovrat, kterému byly přenechány finance. Státní rada i konference pak zanikly 1848.

Úsilí o centralismus a absolutistický způsob vlády zasáhlo všechny stavovské instituce. Zemské sněmy: za Josefa II. ustala činnost zemských sněmů. Leopold II. je na počátku vlády vyzval, aby mu předložily svá přání a stížnosti. Žádali tedy o nové zemské zřízení (moravští stavové žádali samostatně). Leopold obnovil zemské výbory a obnovil i jiné stavovské orgány, které fungovaly k roku 1779. Odstoupení významné části Slezska Prusku si vynutilo novou organizaci slezského sněmu, ze kterého se stal sněm knížecí. Ten se scházel jednou ročně, častější shromáždění týkající se vyřizování běžných věcí se nazývala veřejný konvent. Všechny sněmy měly samozřejmě omezenou moc a směly projednávat pouze to, co jim panovník předložil ve formě postulátů. Po krátké obrodě zemských sněmů pak jejich význam opět rychle upadá.

Soudnictví: U soudů se pohybují lidé vystudovaní a soudní jednání, hlavně u vyšších instancí, přechází na písemné řízení. Soudnictví, jak již bylo zmíněno, se osamostatňuje od ostatních složek správy. Za Josefa II. byl vydán civilní a trestní řád. Dále fungovaly zemské a horní soudy, ale již jako plně byrokratické instituce. Druhou instancí byly apelační soudy v Brně a Praze a nejvyšší instancí byl Nejvyšší soudní dvůr ve Vídni (= Nejvyšší soudní úřad).

Politický vývoj v Habsburské monarchii od konce 18. do první poloviny 19. století. (1790-1848)

Francouzská revoluce pozměnila klima celé Evropy. Koaliční války s Francií se táhly téměř nepřetržitě od roku 1792 do roku 1815 a měly velký vliv na vnitřní poměry habsburské monarchie. Po smrti Leopolda a po vyhlášení války Františku II. (I.) ze strany Francie (1792) definitivně skončilo období reforem. Počáteční úspěchy Habsburské monarchie (dále jen Rakousko) a jejích spojenců (Rusko, Prusko, sardinské království= Piemont), kteří pronikli až k Verdunu, byly brzy vystřídány porážkami. Manifest vévody brunšvického (velitel spojeneckých vojsk) navíc zpečetil osud bourbonské královské rodiny. V listopadu prohráli spojenci u Jemappes a začali ustupovat. Ani drobná vítězství na počátku r. 1793 nezabránila celkové porážce spojenců v první koaliční válce. Rakouské Nizozemí bylo definitivně ztraceno. Navíc druhé a třetí dělení Polska (1793, 1795) způsobilo rozkol mezi členy koalice. Rakousko získalo západní Halič, ale ztratilo Pruskou podporu ve válce s Francií. Jeho místo zaujala Velká Británie. Rakousko se snažilo s pomocí jihoněmeckých států zabránit Francii v intervenci do středního „Německa“ a Bavorska. Bonaparte vytlačil Rakušany z Lombardie a donutil je k příměří v Leobenu a 17.10.1797 s nimi uzavřel mír v Campo Formiu u Udine. Rakousko přišlo o levobřežní Porýní a Lombardii (ligurská a cisalpinská republika), ale získalo alespoň většinu Benátské republiky s Istrií a Dalmácií.