6A - Politický, sociální a správní vývoj habsburské monarchie a českých zemí do r. 1848

Druhá a třetí koaliční válka: 1799 zvítězil arcivévoda Karel nad generálem Jourdanem u Stockachu a nad Massenou u Curychu. Suvorov spojenými rakouskými a ruskými silami zdolal Francouze u Cassana a Novi. Po porážce generála Korsakova u Curychu (1799) však car koalici opustil. 14.6.1800 Francouzi zvítězili u Marenga a v následném míru byly zopakovány podmínky z Campo Formida. Toskánská habsburská sekundogenitura opouštějící Florencii byla odškodněna Salcburskem. Británie uzavřela mír až 1802 v Amiens.

V důsledku změn v Říši na levém břehu Rýna získalo kurfiřtské kolegium a říšská rada protestantskou většinu. Tím byla ohrožena stabilita nejvyššího postu v rukou Habsburků. Proto se František II. r. 1804 rozhodl prohlásit císařem rakouským. O dva roky později vyhasl se vznikem Rýnského spolku (1806) titul císaře říšského.

Třetí protifrancouzská koalice se zrodila v srpnu 1805. Rakousko a Švédsko se připojilo k Angličanům a Rusům. Bádensko, Wuerttembersko a Bavorsko se připojily k Francii. Napoleon donutil rychlým postupem Rakousko ke kapitulaci a 13.11.1805 obsadil Vídeň. Spojenecká vojska pak 2.12.1805 podlehla Napoleonovi u Slavkova v „bitvě tří císařů“. Poté se Rusové ze střední Evropy stáhli. Na základě míru z Bratislavy Rakousko opět krvácelo. Ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii (=italské království). Bavorsko bylo odměněno Tyrolskem, Vorarlberskem, Brixenem a Tridentem. Rakousko získalo Salcbursko a Berchtesgaden a toskánský vévoda se opět stěhoval, tentokráte do Wuerzburgu. Situaci nezlepšilo ani anglické vítězství u Trafalgaru a Karlovo vítězství v „Itálii“. Napoleon sice nabídl Františkovi Slezsko za spojenectví, ale Vídeň odmítla.

Roku 1809 se Rakousko pokusilo začít novou válku proti Francii (podpora Británie a Švédska pouze morální). V Tyrolsku vypuklo povstání proti bavorské nadvládě a také ostatní části říše zachvátilo vlastenecké nadšení, to byl slibný začátek. Napoleon znovu obsadil Vídeň, ale byl arcivévodou Karlem poražen u Aspern a Esslingenu, což mu Napoleon vrátil zanedlouho u Wagramu. Schoenbrunnské jednání o míru z října 1809 bylo pro Rakousko velmi ponižující. Následovaly ztráty Salcburska a Innské čtvrti ve prospěch Bavorů a Tyroly, část Korutan, Kraňsko a Chorvatsko vytvořily s Istrií a Dalmácií tzv. Ilyrské republiky. Tím Habsburkové ztratili přístup k moři a říše se ocitla ve finanční krizi (1811 státní bankrot). Vlastní nepříznivou situaci v Evropě se snažil Metternich vylepšit sňatkem Marie Luisy s Napoleonem (1810) – ten se tímto postavil na roveň legitimních evropských vladařů.

1812 se vydal Napoleon do Ruska. Spolu s ním vytáhl i rakouský „pozorovací“ sbor (o tom více přednáška dr.Mackové). Po neúspěšném tažení protivníka se koalici podařilo nově se zformovat. (Prusko, Rusko, Británie, Švédsko) Rakousko zatím otálelo a pokoušelo se hrát roli zprostředkovatele mezi oběma tábory. 1813 se připojilo ke koalici a vyhlásilo Francii válku. Napoleonova hvězda začala pomalu vyhasínat. 1813 u Lipska utržil rozhodující porážku, následovalo rozpuštění Rýnského spolku, přechod Bavorska ke koalici, obsazení Ilyrských republik a Benátska. 31.3.1814 byla obsazena Paříž a Napoleon „odcestoval“ na Elbu. Krátce na to byl uzavřen 1. pařížský mír a hranice Francie se vrátily do roku 1792. Další uspořádání Evropy se stalo otázkou Vídeňského kongresu (více viz konkrétní otázku ke kongresu).