6A - Politický, sociální a správní vývoj habsburské monarchie a českých zemí do r. 1848

Do všech rakouských a metternichovských snah zasáhlo významně národnostní probouzení a obrození jednotlivých částí monarchie (o tom podrobněji jiná otázka).

Vídeň a Haličsko-Lodoměřské království- dělením Polska získala monarchie Halič a Bukovinu. Z mezinárodního hlediska se jednalo o významnou akvizici – hranici s Ruskem. Zpočátku Vídeň vsadila na ochranu ukrajinských sedláků a na rychlou germanizaci správního aparátu a vzdělávacího systému. Většina úřadníků v zemi byli Němci z Moravy a Slezska a také Češi. Správním centrem se stalo město Lvov (byla zde otevřena i universita). „Vytvořením“ haličsko-lodoměřského království byla Haliči poskytnuta větší míra autonomie, ve které měl nadvládu polský živel. Po polském lidovém povstání 1830 byly polské emancipační snahy ostřeji sledovány. Základním problémem Haliče nebyli ani tak revoluční Poláci jako otázka sociální. Nenávist rolnictva vůči velkostatkářům explodovala na jaře 1846 v souvislosti s krakovským povstáním. Byla ničena šlechtická sídla a šlechta masakrována, po zásahu rakouského vojska byl anektován Krakov a rolnická nenávist utlumena reformami hraběte Rudolfa Stadiona.

Vídeň a Lombardsko-Benátské království – Lombardie a Benátky byly po napoleonských válkách nejbohatší částí monarchie. Rakousko mělo svojí přítomností na Apeninském poloostrově bránit potencionální francouzské expanzi. Františkovy sliby, že L-B království bude poskytnuta rozsáhlá správní a kulturní autonomie nebyly naplňovány a provincie byly spravovány z Vídně. Po procesech s lombardskými karbonáři z počátku 20. let byly spáleny veškeré mosty mezi rakouskou správou a liberální opozicí. (karbonáři skončili na Špilberku v kasematech) Podíl „Italů“ na vlastní správě neustále klesal. Lidový program Giuseppe Mazziniho působil i na občany L-B království, zvláště když polní maršál Jan Josef Václav Radecký z Radče převzal 1831 vrchní velení rakouské armády v severní Itálii.

Uherský stát a maďarský nacionalismus – zde přetrvala politická a hospodářská výlučnost, která se projevovala v nepřetržité existenci silného sněmu, tradičním zákonodárství, župním zřízení a daňové nepostižitelnosti. Uherský politický národ tvořila bohatá magnátská vrstva a sebevědomá úřednická tzv. gentry. Prakticky zde neexistovalo měšťanstvo. I vědecký zájem o jazyk a literaturu projevovaly zpočátku výlučně šlechtici (Ferenc Kazinczy, Ferenc Széchenyi – zakladatel Národní knihovny). Politickou platformu představoval sněm. Jakmile Vídeň začala tuto instituci obcházet, jako např. 1811-1825, vzplál proti vídeňskému centralismu boj. Výsledkem bylo např. uzákonění maďarštiny jako úředního jazyka 1837. Léta 1825-1848 jsou v maďarské historii označována jako „reformkor“, tedy doba reforem. Byly položeny základy maďarské národní a politické kultury (postaveno Národní divadlo apod.). Na počátku 40. let se diferenciovala politická scéna mírou loajálnosti vůči Vídni. Hrabě Széchenzi a jeho příznivci varovali před úplnou roztržkou s císařem, naopak Lajos Kossuth sjednocoval radikálně laděné reformátory, kteří prosazovali větší samostatnost Uher.