9. Lide na okraji a v centru spolecnosti

- profesionální baviči: nečestné už ve starověku, na roveň prostitutkám, ale: vystupovali při slavnostech a svatbách, trvale na dvorech, často ale tuláci, církev nich viděla konkurenci (kultura lidí)

- prostituce: ve městě i na venkově, cestovaly, na trzích, města zakládala veřejné domy, v lázních, čtvrti ve městech, některé kurtizány vedly okázalý život, hrály podstatnou roli ve vývoji kultury, neměly právo založit rodinu, kuplířství a pasáctví

- pastýři dobytka: cestování a samota, také řezníkem, podezření ze sodomie, často mentálně retardovaní jednotlivci

- nemocní: strach z nákazy, pohrdání, oddělení malomocných od zbytku veřejnosti, hniloba z hříšné duše přešla na tělo, umístěni v leproseriích (odděleny), příchod označovali řehtačkami, vyloučeni navždy, vždy záleželo na společenském postavení nemocného, zámožní zůstávali doma, nemocní žebrali

- žebráci: potřební (člověk mohl projevit milosrdenství, vzbuzovali soucit, mrzáci neschopní práce

- Židé – odlišovali se špičatou čepicí, žlutou skvrnou

- ponižování

Raný novověk: - stavovská společnost, silný důraz na čest

Panovník: absolutismus x stavovský stát (omezená role panovníka)

Šlechta: začala podnikat, na venkově i ve městech

Měšťané a vesničané v pobělohorské době (Mikulec, Jiří: Města a vesničtí poddaní v pobělohorské době. In: Česká města v 16. – 18.století. Praha 1991, s.139 – 149.)

Pobělohorské postavení venkovských poddaných můžeme celkově chápat jako stimulátor četných vzpour a sociálně motivovaných nepokojů. Neustálé nebezpečí takových bouří výrazně ovlivňovalo vztah vyšších společenských vrstev k poddaným na vesnici.

V sociálním myšlení tehdejší společnosti se uplatňoval pohrdlivý postoj vyplývající z existence přehrad a bariér ve feudální společnosti a s ním související pocit nadřazenosti a přezíravosti vyšších stavů nad nižšími. Přidávala se k tomu i určitá nedůvěra a skepse. Tyto pocity, ve své podstatě velmi staré, převzala i pobělohorská společnost, a hluboce v ní zakořenily. Tomu odpovídá i tradiční obraz sedláka v literatuře, kde se vyskytoval jako ustálený komický typ – hlupák, člověk hrubých mravů apod. Na druhou stranu, existovaly pro vesničany příznivější názory, což souviselo s tím, že některé vrchnosti si uvědomovaly jejich nepostradatelnost. Úzký vztah mezi prosperitou vrchnostenského podnikání a poddanského hospodářství některé vrchnosti motivoval k mírnějším přístupům vůči vlastním poddaným, ojediněle vedl k pocitům zodpovědnosti či vědomí lidskosti, k charitativnosti.

S pozitivními názory na vesnické obyvatelstvo se můžeme setkat u katolické církve, zejm. nižšího kléru, který často odsuzoval neúměrné zatížení a nespravedlivé zacházení.

Složitost a určitá rozporuplnost v přístupu k venkovským poddaným v pobělohorských Čechách se odrazila i v městském prostředí. Jeho postoj však ovlivňovaly ještě další faktory – řada královských měst se nacházela v roli pozemkových vrchností. Postavení poddaných na městských statcích bylo patrně lehčí než na panstvích šlechty, ale také zde můžeme vidět v pobělohorské době tendenci ke zvyšování robotního zatížení poddaných. Ani soudní artikule, které upravovaly život a chování poddaných, se od běžných typů výrazně neodlišují, v detailech však můžeme najít určitá specifika, např. že se měšťanská vrchnost snažila zvýšit v očích poddaných autoritu a prestiž města.