A 01 - Totalitní a autoritativní režimy jako způsob řešení problémů společnosti 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
V XIX století se rozvinul politický liberalismus s konstituční vládou svobodně zvolených zastupitelských sborů garantujících vládu zákonů a korpus občanských práv a svobod. Mezi nezávislými zeměmi po I. sv. v. převládají volené zastupitelské parlamentární režimy, byly rozšířeny základní instituce liberální konstituční vlády. (1/3 světové populace však žije pod koloniální nadvládou). Nástupnické státy ve střední Evropě jsou demokracie, jejich počet však v začíná klesat (počet konstitučních volených vlád – 64 v r. 1918, 1920-35, 1938 – 17, 1944 – 12). V první polovině století byla demokracie ohrožena hlavně krajní pravicí. Co se týče levice tak SSSR není schopen a za Stalina ani ochoten šířit sociální revoluci. Po 1. vlně (Maďarská republika rad, pokusy o převrat v Německu a Rakousku, poslední komunistický stát vzniklý před I.sv.v. bylo Mongolsko 1924) jsou komunisté slabou menšinou nebo potlačení. Sociální-demokracie se přiklonila k ústavní formě vlády. (2. vlna sociálních revolucí následuje až po II. sv. válce a SSSR v nich není až tak aktivní jak by se zdálo, mimo Evropu neiniciuje převraty pouze je podporuje až když k nim dojde.) Svržení zleva proběhlo jen v Estonsku obsazeném SSSR 1940, které v té době zrovna přešlo od autoritativního režimu k demokratičtější ústavě.
Tyto pravicové síly Eric Hobsbawm dělí na:
konzervativce – jejich jediným programem je antikomunismus a předsudky typické pro jejich třídu Horthy(Vytvořil v Maďarsku parlamentarismus ve smyslu 19. století s censy atd.), Mannerheim ve Finsku, Piłsudzki v Polsku, Alexandr v Jugoslávii(do 1929 SHS), Franco ve Španělsku.
„organic statism“ – snaží se najít cestu jak čelit liberálnímu individualismu a socialismu, vyplývá z nostalgie po idealizovaném středověku a feudální společnosti.
fašisté v pravém slova smyslu – Itálie, Šípové kříže v Maďarsku, Železná garda Rumunsko, Německo (i když tady jde jen o inspiraci fašismem)
Pravice, vystupující proti socialistické revoluci, svržení starého pořádku, nepřátelská vůči liberálním institucím, se do spojenectví s Německem a Itálií dostává jen proto, že aliance pravice se zdá být „přirozenou“. Silně pravicový Churchill, který vyjádřil jisté sympatie s Mussoliniho Itálií, se dostal do čela antifašistické koalice až v důsledku mezinárodního vývoje a ohrožení GB. Ultrapravice existuje už před I. sv. v. zhroucením starých režimů se pro ně otevřel větší prostor. Optimálními podmínkami pro ně byla nefunkčnost vládnoucího mechanismu, dezorientovaní a zklamaní občané, silné socialistické hnutí hrozící revolucí ale skutečně bez možnosti ji dosáhnout a hnutí nacionalistického nesouhlasu s mírovými smlouvami 1918-20 (nebo prostě vyostření národnostních rozporů, strach z vnějšího nepřítele). V Německu se dlouho většina společnosti snaží o udržení statu quo a odmítá pravicové puče (Kopp 1920, Hitler 1923). NSDAP je v době postupující hospodářské stabilizace slabá, za velké krize však získává (volby 1924 – 2,5-3%, 1932 – 37%). Hitlerův úspěch pak posílil i pravici v jiných zemích, mnoho pravicových vůdců se hlásí k fašizmu ze zištných důvodů aniž by s ním ve skutečnosti měli něco společného(Franco). Za II. sv. v. se k nim mnoho států přiklonilo v duchu hesla „nepřítel mého nepřítele je mým přítelem“ spíše než z ideologických důvodů (Finsko, Pobaltí).