A 01 - Totalitní a autoritativní režimy jako způsob řešení problémů společnosti 20. století

Velká hospodářská krize odhalila nedostatky u nových demokracií. Meziválečné demokracie se netěšily obecnému souhlasu a legitimitě, chyběla jim tradice, pro obyvatele byly něčím novým. Vláda je životaschopná pokud dokáže sloučit zájmy různých složek společnosti – národnostní konflikty v Polsku, Jugoslávii, ČSR (nové pojmy čechoslovanství a jugoslovanství). Parlament vzniká jako kontrolní orgán. Buržoazie XIX. století předpokládá, že většina občanského života nebude věcí vlády, ale autoregulující ekonomiky a soukromých a neoficiálních organizací, že demokratická vláda nebude muset příliš vládnout. Vláda je navíc oslabena v zemích, kde byl užíván systém poměrného zastoupení, které vedlo k rozdělení parlamentního spektra mezi mnoho malých stran. Např. ve Velké Británii byl tento systém odmítnut – „vítěz bere vše“.

Demokracie se v širším měřítku začala prosazovat až ve 20. století, a to že se na začátku potýkala s problémy je přirozené. Lidé zvyklí na monarchie se v době krize rádi uchýlili pod křídla vůdce – novodobého krále, ochotně přijali ideologii, která slibovala řešení všech problémů a budoucí ráj na zemi. Demokracie znamená vzít rozhodování na sebe, ale v době krize se každý s radostí vzdá zodpovědnosti.

Co se týče poválečné doby existovalo mnoho nedemokratických režimů hlavně v bývalých koloniích. Nacionalistické strany v Africe našly největší podporu ve městech, venkov byl mnohem více spjat z úzce pojímaným domovem, lokální a kmenové zájmy pak hrály významnou roli v destabilizaci svobodných států. Nezávislé režimy čelily překážkám jako jsou řídké zalidnění, špatné komunikace, negramotnost, lpění chudých na tradiční svobodě a kodexech cti. Problémy zvyšovaly narychlo vymyšlené ústavy, neurčité vymezení hranic, sociální napětí. Často chybí dostatečně početná skupina místních aspoň trochu vzdělaných, která by stát mohla smysluplně řídit. Ve chvíli kdy chaos a korupce dosáhly vrcholu vlády se zmocnila nějaká vojenská skupina, která se nemusela udržet nijak dlouho. Například Konžská republika (pozdější Zair) se propadla do víru občanské války hned po vyhlášení nezávislosti (1960), nastolení ústřední moci provedl až režim Josepha Mobutua (1964-65). Společnost je založena na kmenové pospolitosti a tradičních patriarchálních a rodových vztazích. To se projevuje třeba v Qadhdháfího [Kadífí] Libyi, kde se režim opírá o podporu kmenů Qadhdáfa (početní vůdcovi bratranci ovládají bezpečnostní služby) Magharha a Warfala, 84% poslanců v parlamenrtu Siery Lenoe v roce 1957 byli příbuzní náčelníků. V islámském světě hraje důležitou roli církev snažící se o udržení tradičních hodnot. V Iránu soubor reforem Muhammada Rezáa z dinastie Pahláví, vyvolal rozsáhlou nespokojenost a po revoluci 1979 nástup ajatolláha1 Ruholláha Chomejního potírajícího vše západní a vracejícího se k původním kořenům islámu.