A 01 - Totalitní a autoritativní režimy jako způsob řešení problémů společnosti 20. století

Situace v poválečné východní Evropě je taky složitá. Komunistické režimy sem byly většinou vnuceny zvenku (Polsko), na druhou stranu v některých zemích měly silnou podporu zdola jako důsledek logického odporu k pravici a komunistického populismu. Třeba v ČSR komunisté obratně využili agrární reformy, aby si získali sympatie chudších vesnických vrstev. V Albánii, jednom z mála skutečně totalitních států, se těšili rozsáhlou podporou, jako bývalí bojovnicí s německou a italskou okupací. Režim se začal rozvíjet bez demokratické přestávky hned od osvobození 1944 a nakonec se stal zcela nezávislý na SSSR.

Zhroucení bipolárního rozdělení světa přineslo naději na další rozšíření demokracie. Počátkem 90. let vedení USA deklarovalo, že za prioritu své zahraniční politiky bude považovat podporu demokratizace a dodržování lidských práv. V reálné politice však tlak na např. Čínu, Indii, Singapur nepřináší výsledky. Tyto státy se staly dynamicky se rozvíjející ekonomickou silou, tím pádem je oslabena vyjednávací pozice „západu“, navíc „západní“ firmy tlačí na své vlády, aby udržovaly s těmito režimy dobré vztahy a umožnily jim tak podílet se na jejich ekonomickém úspěchu. Asijské státy se podporují navzájem protože považují vměšování „západu“ za zásah do vlastní suverenity. Dokonce i Japonsko se počátkem 90. let distancovalo od snah USA, aby neohrozilo své vztahy s Čínou. Podle Huntingtona by ekonomické posílení těchto států, které jim dovoluje vést nezávislou politiku a dělat si doma co chtějí, mělo v budoucnosti vést k posílení střední třídy, která se začne dožadovat větších politických práv. (Např. SSSR přešlo od totalitního stalinismu k lehčím formám nedemokratických režimů mezi jinými díky obavám stranického vedení z další vlny čistek ve vlastních řadách. Stalin prý před svou smrtí něco takového zase připravoval. Ale definitivní zhroucení režimu je připisováno jeho ekonomickému kolapsu.) V této situaci Komise pro lidská práva při OSN nebyla schopná odsoudit porušování lidských práv. např. 1990 švédský návrh rezoluce proti vojenskému režimu v Barmě neprošel hlasováním, stejně dopadla rezoluce proti Iránu.

Na Světové konferenci OSN o lidských právech (Vídeň 1993) se střetly dva tábory (zjednodušeně) Severní Amerika+Evropa×Asie v čele s Čínou a Sýrií+Kuba; Afrika podle toho jak se jí to hodí. Rozdílné pojetí lidských práv → ekonomické a společenské práva včetně práva na rozvoj×politická a občanská práva. Představitele asijských zemí v souvislosti s vídeňskými jednáními podepsali deklaraci v Bangkoku, podle které je lidská práva třeba posuzovat „v kontextu národních a regionálních zvláštností stejně jako nejrůznějších historických, náboženských a kulturních prostředí“. Dohlížení na dodržování lidských práv narušuje státní suverenitu, podmiňování ekonomické pomoci dodržováním lidských práv je neslučitelné s právem na rozvoj. Deklarace, která byla výsledkem vídeňských jednání, je v mnoha ohledech slabší než Všeobecná deklarace lidských práv OSN z 1948. Kořeny této diskuse sahají do 70. let, kdy východní blok souhlasil s dodržováním lidských práv podpisem Helsinské deklarace (1975) a pak se snažil obhájit svůj přístup.