B 09 - Charakterisitka mezinárodních vztahů v osmdesátých a na počátku let devadesátých

Polská otázka:

Na konci 70. let se Polsko nacházelo v hluboké krizi, došlo na zvyšování cen základních potravin a pohonných hmot. To vzedmulo počátkem léta 1980 vlnu demonstrací a stávek, koordinovaných vznikajícími nezávislými odbory. Stávkový výbor v gdaňských loděnicích v čele s Lechem Walesou spojoval tyto akce s požadavky základních demokratických svobod. V centru pozornosti tehdy ovšem stálo právo na založení nezávislých odborů. Komunistický režim byl pod tímto tlakem nucen ustupovat a v průběhu srpna a září 1980 přistoupil na dohodu se stávkovými výbory v Gdaňsku, Štětíně a Horním Slezsku. Kromě splnění valné části materiálových požadavků, museli komunisté souhlasit se vznikem nezávislých odborů. Dne 24. října 1980 byl po tvrdých politických střetech s totalitním režimem zaregistrován nový odborový svaz Solidarita (Solidarność). Ovšem nepokoje v Polsku vyvolávaly obavy ostatních komunistických režimů. Od poloviny roku 1981 se již nejednalo o vlnu ostré „soudružské“ kritiky, směřované polskému stranickému vedení, nýbrž o nepokryté hrozby vojenskou intervencí. Nový stranický vůdce a premiér, armádní generál Wojciech Jaruzelski, se za snažil zabránit intervenci států Varšavské smlouvy, ovšem poněkud nešťastně. Snažil se přesvědčit vedení Solidarity a katolický klérus o nutnosti spolupráce na platformě Fronty národního porozumění. To se mu ale nepodařilo, tak vyhlásil 13. 12. 1981 v zemi výjimečný stav. Činnost solidarity byla zakázána, právo styku popřeno, tisíce Poláků byly zatčeny a uvězněny. Totalitní režim dosáhl přechodného vítězství, protože již koncem roku 1982 byl generál donucen světovým veřejným míněním, ale i pasivní rezistencí většiny polského obyvatelstva, výjimečný stav pozastavit a po amnestii odsouzených odpůrců jej v červenci následujícího roku ukončit.

Pád berlínské a opětovné sjednocení Německa:

Sjednocení Německa proběhlo v souvislosti s perestrojkou a rozpadem socialistického bloku (viz. níže). Po nástupu M. S. Gorbačova do čela SSSR v roce 1985 došlo k marnému pokusu o reformu socialistického hospodářství a zřízení (viz. výše). V roce 1989 se Gorbačov musel potýkat s rostoucí snahou neruských národů o vymanění se z područí SSSR, s nespolehlivostí a demoralizací armády a především postupujícím hospodářským kolapsem. Sovětský vůdce se soustředil jen na vnitřní problémy a získání podpory na Západě. Za této situace navštívil Gorbačov v červnu 1989 Bonn a prohlásil, že také pro NDR platí zásada, že každý je sám za sebe odpovědný. V důvěrném rozhovoru mluvil západoněmecký kancléř H. Kohl o rozdělení Německa jako o „otevřené ráně“, Gorbačov na to reagoval prostou otázkou: může se spolehnout na západoněmeckou hospodářskou pomoc? Gorbačov na konci návštěvy prohlásil studenou válku mezi SSSR a SRN za ukončenou a zdůraznil novou kvalitu bilaterálních vztahů.