B 09 - Charakterisitka mezinárodních vztahů v osmdesátých a na počátku let devadesátých

Válka v Perském zálivu:

První příležitostí, která měla vyzkoušet odhodlání bývalých rivalů spolupracovat na řešení mezinárodních otázek na jiném základě než dosud, byla irácká agrese do Kuvajtu. V srpnu 1990 irácká armáda vstoupila do Kuvajtu a okupovala tuto malou a na naftu bohatou zemi v ohbí Perského zálivu. Irácký prezident Saddam Husajn prohlásil Kuvajt za iráckou provincii. Celkem 12rezolucí přijala Rada bezpečnosti OSN (RB OSN) s cílem zajistit obnovení nezávislosti Kuvajtu. Vzhledem k neochotě Iráku dobrovolně odejít z okupovaného území, schválila RB OSN v listopadu 1990 rezoluci 674, v níž zmocňuje členské státy spolupracující s vládou Kuvajtu použít všechny nezbytné prostředky k podpoře a obnovit tak mezinárodní mír a bezpečnost, pokud Irák 15. 1. 1991 či před tímto datem nenaplní předcházející rezoluce, tzn. opustit Kuvajt. USA se ujaly funkce koordinátora a velitele akce pod názvem „Pouštní bouře“. Během ledna a února pak koalice 28 států světa, mezi nimi i ČSR, vytlačila iráckou armádu z Kuvajtu.

Celá řada států se však odmítla na operaci „Pouštní bouře“ podílet z různých „osobních“ důvodů – sledovali vlastní zájmy. Mezi nimi: Sovětský svaz, Čína, Indie, Turecko a další.

Na jedné straně byla tato operace nesporným úspěchem, neboť spojila poměrně velký počet zemí, včetně těch, které neměly žádné vlastní bezpečnostní zájmy v oblasti Perského zálivu, k akci, jež dosáhla stanoveného cíle. Na druhé straně však ukázala, že konec Studené války uvolnil prostor pro svobodnější prosazování individuálních zájmů států, které dříve patřily k pevným jádrům blokových aliancí.

Nové individuální a kolektivní identity:

Zásadní otázkou před níž se ocitly všechny státy přímo zainteresované v konfliktu studené války, včetně organizací z ní vzešlých, byla otázka vlastní identity. Státy si musely začít hledat nové místo, nově definovat své vztahy a své priority. Maximální vyvázaní ze starých svazků zažily státy rozpadlého sovětského bloku a bývalý západní blok se zase musel adaptovat na skutečnost, že jím vytýčený cíl – osvobození národů střední a východní Evropy od totalitního komunistického režimu – se splnil a že by se tudíž měl chovat vstřícně k těmto státům, které usilují o zařazení do institucí a vztahů jednotné Evropy.

Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě:

Kolaps východního bloku vyvolal okamžitou reakci hledání nové organizační struktury Evropy. Spojené aliance z období Studené války, NATO a Varšavská smlouva, se zdály být relikty minulého období. Naopak, KBSE se jevila být vhodným základem, nezatížená přímo dědictvím Studené války.

Pařížský summit dal vzniknout Radě ministrů, Středisku pro prevenci konfliktů ve Vídni, Stálý sekretariát v Praze a další orgány. KBSE vytvářela nástroje pro budování důvěry mezi členskými státy, byla fórem pro odzbrojovací jednání, vytvářela nástroje pro předcházení konfliktům a řešení krizí. Ambice vytvořit z KBSE regionální systém kolektivní bezpečnosti se však ukázala jako nereálná. Definitivní důkaz o tom dostala Evropa po vypuknutí války v bývalé Jugoslávii (viz. výše). Ačkoli členské státy rozhodly koncem roku 1994 o dalším institucionálním posílení vyjádřeném i změnou názvu na Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE), její faktické postavení ve struktuře evropských organizací se tím nijak nezvýraznilo. OBSE zůstala fórem pro celoevropské politické konzultace, pro jednání o odzbrojení a nástrojem k plnění misí v oblastech konfliktů.