B 09 - Charakterisitka mezinárodních vztahů v osmdesátých a na počátku let devadesátých

Většina obyvatel NDR přivítala Gorbačovovu politiku, která mohla vést k sjednocení a ukončení studené války. Mezitím se východoněmecké hospodářství nacházelo na pokraji kolapsu, neboť Sověti nedodávali potřebné množství surovin, především ropy, a vyzývali bratrské strany, aby si nyní řešily své problémy samy. Produktivita práce byla v NDR o 40 % nižší než v SRN, v mikroelektronice zaostávaly východoněmecké podniky za západními o 10–15 let, doprava a spoje klesly ve vybavení na ubohý východoevropský průměr. Vůdce východoněmeckých komunistů E. Honecker byl přesvědčen, že v Moskvě se znovu zvedá přízrak separátní dohody se Západem na účet NDR, a obával se úplného ukončení konfrontace Východu se Západem. Reformovat východoněmecký režim se však neodhodlal. Odmítnutí sovětské glasnosti bylo demonstrováno mj. v listopadu 1988 zákazem šíření časopisu Sputnik a vyřazením sovětských filmů kritizujících režim z programů kin. Východoněmecká špička sice připravovala vzpouru proti Honeckerovi, ale jejich intriky nevedly ke změně. Ta přišla zdola.

Bezprostřední impuls k akutní krizi v NDR dala maďarská vláda, která nejprve tolerovala a od 11. 9. 1989 oficiálně povolila východoněmeckým turistům cestovat do Vídně. V Praze se turisté-uprchlíci uchýlili na západoněmecké velvyslanectví. Moskva nereagovala na východoněmecké výzvy „disciplinovat“ maďarskou vládu. Dne 29. 9. přišel Honecker na zasedání politbyra s osudovým, chybným rozhodnutím, dovolit „pražským“ uprchlíkům odjezd do SRN, avšak přes území NDR. Průjezd vlaků byl 4. 10. provázen sroceními na nádražích a kolem nich, v Drážďanech, kde se úřady pokusily nádraží uzavřít, se davy střetly v divoké srážce s policií. Východoněmecká opozice vyšla z kostelů do ulic, důležitým centrem odporu se stalo Lipsko.

Gorbačov pochopil, že se blíží výbuch nespokojenosti a vydal jasný pokyn, aby sovětské posádky, dojde-li k otevřené konfrontaci, za žádných okolností nezasahovaly. Dne 18. 10. odstoupil Honecker a jeho nástupcem se stal E. Krenz.

V říjnu v NDR triumfovala snaha nežít v kasárnách a touha po obnově národní jednoty. Konaly se obrovské demonstrace, 8. 11. odstoupilo celé politbyro a nové dovršilo vágní formulací o uvolnění cestovních omezení mezi NDR a SRN pohromu. Zpráva o srocení davů lidí u hranic vedla k panickému rozhodnutí o neomezeném udělování víz. Během 72 hodin překročilo hranice více než 4 miliony lidí. V noci z 9. na 10. listopadu byla prolomena berlínská zeď (tzv. berlínské krize, anebo pád berlínské zdi).

H. Kohl začal připravovat západoevropské státy na znovusjednocení Německa. Na nedůvěru narazil především v Londýně a Paříži. Naopak USA ho plně podpořily. Dne 28. 11. zveřejnil Kohl desetibodový plán budoucí německé politiky. Přes tržní hospodářství se mělo dojít ke „smluvnímu společenství“, přes svobodné volby a „konfederativní struktury“ až k německé federaci.