B 09 - Charakterisitka mezinárodních vztahů v osmdesátých a na počátku let devadesátých
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Americko-sovětské partnerství přinášelo Moskvě minimální konkrétní zisk, zatímco Bonn poskytl v rámci oboustranných sovětsko-německých ujednání hmatatelnou pomoc. To bylo hlavním důvodem, proč v kritické fázi od konce roku 1989 Gorbačov poskytl západoněmeckému kancléři zásadní politické koncese. V únoru 1990 navštívil Kohl Moskvu. Gorbačov uznal, že je právem Němců samých rozhodnout, „v jakém státě chtějí žít“ a v „jakém časovém rozmezí, jakou rychlostí a za jakých okolností se má sjednocení uskutečnit“. Mezitím USA prosadily, že nejdříve se měly o způsobu sjednocení dohodnout oba německé státy a pak měly být mezinárodní aspekty jejich ujednání projednány čtyřmi vítěznými mocnostmi z druhé světové války (USA, Francie, VB, Rusko).
Kohlovo řešení způsobu sjednocení na základě 23. článku bonnské ústavy, kdy do SRN formálně vstupovaly jednotlivé země bývalé NDR, nikoliv NDR jako celek, bylo únikem z mezinárodně právních komplikací. Potřebnou politickou legitimaci daly Kohlovi březnové volby v NDR do Lidové sněmovny, které vyhrála CDU (křesťansko-demokratická strana). Západoněmecká vláda přislíbila Moskvě, že za souhlas s účastí sjednoceného Německa v NATO je ochotna poskytnout mnohamiliardovou půjčku a několik let financovat a zásobovat sovětská vojska na území NDR, po jejichž návratu poskytne prostředky na bytovou výstavbu. V červenci 1990 učinil Gorbačov poslední ústupek a schválil možnost vstupu sjednoceného Německa do NATO.
Ekonomická a měnová jednota Německa, která vstoupila v platnost 1. 7., prakticky ukončila existenci NDR. Dne 12. 9. 1990 podepsali ministři zahraničí čtyř vítězných mocností a obou německých států v Moskvě smlouvu o státní suverenitě sjednoceného Německa. Byla zrušena práva čtyř mocností a Německo získalo plnou a neomezenou suverenitu. Dne 3. 10. 1990 bylo oficiálně vyhlášeno sjednocení Německa.
Libanon:
Na konci 70. let propukla válka v Libanonu mezi maronitskými křesťany (křesťanská sekta uznávající papeže jako nejvyššího představitele řím.-kat. církve, v čele stojí patriarcha, název je odvozen od zakladatele Marona) a muslimy. Sýrie i Izrael chápaly konflikt jako příležitost prosadit své zájmy na území Libanonu. Na podzim 1982 se však izraelská armáda diskreditovala svou němou účastí při vraždění v palestinských uprchlických táborech, jehož se dopustili maronité jako odvety za zavraždění nedávno zvoleného libanonského prezidenta Bašíra Džamaíla. Událost měla velmi negativní odezvu ve světovém veřejném mínění a ohrozila i další podporu Izraele ze strany USA. Do roku 1985 byl Izrael donucen stáhnout své jednotky z Libanonu. Organizace pro osvobození Palestiny (=OOP) přesídlila v roce 1982 do Tuniska. Situace v Libanonu se stále více dostávala pod kontrolu Sýrie, což bylo dovršeno v roce 1990, kdy se rozštěpily síly maronitů.