B 09 - Charakterisitka mezinárodních vztahů v osmdesátých a na počátku let devadesátých

K rozdělení Jugoslávie dalo impuls rozdělení komunistické strany na slovinskou, chorvatskou a makedonskou. Téměř okamžitě se začaly ustavovat i jiné politické strany v republikách, jichž základem byl nacionalismus. Chorvatsko se o nezávislost pokusilo už v červnu 1990, ale definitivně ji vyhlásilo, spolu se Slovinskem, o rok později. Okamžitě následoval zásah jugoslávské federální armády a v zemi vypukla občanská válka. Zatímco konflikt ve Slovinsku byl záhy ukončen a jugoslávská armáda ze země odešla, v Chorvatsku eskaloval zejména v oblastech s výraznou srbskou menšinou. Evropské společenství uznalo nezávislost Chorvatska a Slovinska koncem roku 1991. Počátkem následujícího roku bylo uzavřeno příměří. Část chorvatského území zůstala nadále pod kontrolou Srbů. Makedonie vyhlásila nezávislost počátkem roku 1992, její mezinárodní uznání bylo však dva roky blokováno postojem Řecka.

Nejsložitější a nejdramatičtější cestu k nezávislosti vedla Bosna a Hercegovina (=BaH). Během jara 1990 vznikaly politické strany, které se vymezovaly na národnostním principu – srbském, muslimském a chorvatském. V prosinci 1990 proběhly volby, vznikla koaliční vláda a novým prezidentem se stal Muslim Alija Izetbegovič. Krátce po volbách však političtí představitelé bosenských Srbů za podpory federální jug. armády začali usilovat o autonomii. Začal tak proces vtahování Srbska-Jugoslávie a Chorvatska do záležitostí BaH. Bosenská vláda nejprve chtěla setrvat v rámci Jugoslávie, ale po stupňujících se projevech srbského separatismu a na základě výsledků referenda, byla počátkem března 1992 vyhlášena nezávislost. Došlo k novému konfliktu, kde převažující vliv měli bosenští Srbové podporováni federální jug. armádou stahující se v té době z Chorvatska. Na dobytých územích přistoupili k etnickým čistkám s cílem očistit území od muslimského obyvatelstva. V květnu 1992 byla BaH přijata do OSN a Rada bezpečnosti vyhlásila hospodářské sankce vůči Federativní republice Jugoslávie, což donutilo jug. armádu stáhnout se z Bosny, ovšem materiální podpora byla bos. Srbům poskytována i nadále. V červnu 1992 byly vyslány na území Bosny první jednotky OSN, mise UNPROFOR. Počátkem ledna 1993 předložili míroví vyjednávači OSN plán na řešení krize (tzv. plán Vance-Owen), který rozděloval území BaH na 10samosprávných kantonů, odpovídajících zhruba etnické situaci. Proti byli Srbové, pro byli Chorvaté a Muslimi. Noví vyjednavači OSN vytvořili nový tzv. plán Owen-Stoltenberg. Ten navrhoval přetvoření BaH v unii tří republik na základě etnického principu, proti však byla oficiální bosenská vláda a Muslimové. V únoru 1994 došlo k vytvoření chorvatsko-muslimské federace. V červenci pak došlo k vyhlášení tzv. plánu kontaktní skupiny (USA, Rusko, VB, Francie a Německo) na rozdělení BaH. V srpnu 1994 však tento plán opět odmítli Srbové. Konflikt eskaloval a z obav jeho rozšíření, vyvinul diplomatickou iniciativu bývalý prezident USA Jimmy Carter, jemuž se koncem prosince 1994 podařilo dostat všechny strany za jednací stůl a dohodnout 4měsíční příměří. V květnu 1995 dobyla chorvatská armáda srbské pozice v západní Slavonii a v srpnu oblast Krajiny. Naproti tomu Srbové dobyli enklávu Srebrenici, jež byla již dříve vyhlášena tzv. bezpečnou zónou pod ochranou OSN. Úspěchy Chorvatska a NATO donutily Srby souhlasit se zprostředkující misí amerického vyjednavače Richarda Holbrooka. Jednání začala v Ženevě 1995→územní integrita BaH s dvěma politickými celky – muslimsko-chorvatským a srbským. V říjnu bylo dojednáno příměří a zahájena mírová jednání. Mír byl podepsán v Paříži v prosinci 1995. BaH měla zůstat jedním státem složena ze dvou subjektů – Federace BaH (muslimsko-chorvatská, 51% území) a Srbské republiky BaH. Dozor nad dodržováním míru převzaly jednotky IFOR.