B 12 - Základní vývojové rysy Spojených států amerických ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
GEORGE H. W. BUSH (1989 – 1993, rep.)
8 let fungoval jako vicepresident a byl prvním vicepresidentem, který byl zvolen za presidenta od roku 1836. Během jeho volební kampaně poprvé došlo k ostrému střetu kandidátů; poprvé byla v televizi použita negativní reklama soupeře.
Doma
Velkou kontroverzi vzbudil svým rozhodnutím udělit pardon lidem, kteří byli zapleteni do aféry Írán-Contra. Někteří poukazovali na jeho možné zapletení do případu, naznačovali, že sám president se tak snaží vyhnout vypovídání před komisí. Jeho popularita strmě stoupla po úspěšné vojenské operaci, ale ke konci volebního období naopak propastně klesla – kvůli hospodářské recesi a pardonu. Ve volbách nebyl úspěšný, do úřadu byl zvolen Bill Clinton.
Za hranicemi
V prosinci 1989 poslal vojenské jednotky do Panamy, kde svrhly generála Manuela Noriegu. Akce se zúčastnilo 25,000 vojáků a byla dosavadní největší akcí od Vietnamu. Vojenskou operaci vedl Colin Powell, který byl už Poradcem pro národní bezpečnost z Reagana a situaci v Panamě dobře znal. Invazi předcházely masové demonstrace proti Noriegovi.
Asi nejdůležitější událostí Bushovy vlády byla 1. válka v zálivu. V roce 1990 napadl Hussain Kuvajt. Rozsáhlá koalice spojenců měla operací Desert Shield vytlačit Hussaina z Kuvajtu a zajistit, že nenapadne Saudskou Arábii. 29 listopadu vydává OSN rezoluci, ve které říká, že jestli se Hussain nestáhne do 15. ledna, smějí „spojené síly použít všechny dostupné prostředky“. Operace Desert Strom začíná 17. ledna79.
S Gorbačovem oficiálně ukončili Studenou válku. Na summitu v červenci 1991 deklarovali partnerství obou zemí. GB řekl, že americko-sovětská „spolupráce během války v zálivu se stala základnou pro pozdější společný postup při řešení světových problémů“.
Včetně soudu s největší americkou korporací U.S.Steel.↩
Složený z 12 oblastí.↩
rozjíždí se např. program modernizace, při kterém jsou na venkov vysíláni specialisté, kteří učí farmáře zacházet s novými technologiemi.↩
Ve své nástupní řeči 2. září přímo varoval Německo, že „ponorkové válečné operace, které budou stát životy Američanů, nebudou dále tolerovány!“.↩
14 bodů přednesl před Kongresem 8. ledna 1918.
V bodech bylo mezi jinými: odzbrojení, volný obchod, zrušení tajných dohod, volné moře, dekolonizace, Alsasko- Lotrinsko vrátit Francii, deokupaci Balkánu, suverenitu Turků, vznik samostatného Polska, autonomní vývoj R-U jako národa a vznik všeobecné organizace národů. Jeho projev vzbudil kontroverse v Kongresu i v Evropě (Francie chtěla větší reparace). O znění se jednalo při pařížských mírových jednáních. Jen 4 jeho body byly v Evropě plně realizovány.↩
Někteří autoři považují tenhle moment za základ pozdější studené války. W. jednotky stahuje v roce 1920, nedošlo k žádné vojenské konfrontaci , ale atmosféra podezření, strachu, diplomatické isolace a ideologického nepřátelství už byla nastartována.↩
Před tím, než mu byla nabídnuta nominace se ho zeptaly, jestli má nějaké aféry, které by na něj mohli později vytáhnout, odpověděl, že ne. Takže se až později přišlo na to, že je už roky nevěrný své ženě a je začínající alkoholik vytvářelo se kolem něj hodně pomluv- že má černé předky, nebo že je naopak členem KKK.↩
na jeho podporu vystoupil Ford, Edison, ale i D. Fairbanks a M. Pickford↩
Největší až do roku 2005, kdy přišla Kathrina.↩
Americký ministr Frank B. Kellog a francouzský ministr zahraničních věcí Aristide Briand.↩
Podle něj je úřad presidenta „nástroj pro vylepšení podmínek všech Američanů“.↩
Kongres jim slíbil peníze, ale někteří přesto zůstali. Bylo jich víc než policistů, takže se je nepodařilo rozehnat. Na zlikvidování stávky byl povolán generál D. McArthur, který si myslel, že potlačuje komunistickou revoluci. Rozhodl se vyklidit tábor vojensky. Demonstrace sice nebyla utopena v krvi, jak se psalo, ale i přesto se incident stal poslední tečkou za H. politickou kariérou. Kampaně po celé zemi, a nepřátelské davy byly největší, jakým musel kdy úřadující president čelit.↩
Ford mu dokonce slíbil, že dělníkům dolar přidá↩
O rok později, 1932 byly Německu reparace odpuštěny zcela.↩
Vyčítal mu taky, že si myslel, že všechno může řídit z Washingtonu a že jeho administrativa utratila nejvíc peněz v mírové době.↩
Během kampaně FDR pronesl také slavnou větu, která se stala leitmotivem jeho vlády a jeho programu „nového údělu“: „I pledge you, I plegde myself, to a NEW DEAL for the Američan people“.↩
Čtvrtina práceschopné populace je bez práce, ceny zemědělských výrobků klesly o 60%, což dělá starosti farmářům, průmyslová produkce poklesla od roku 1929 o více než polovinu, dva miliony lidí jsou bez domova, bankovní systém se kompletně složil. Z tohoto všeho obviňuje FDR businessmany, honbu za penězi a kapitalistický systém, který hledí jen na zisk.↩
FDR svoji sebedůvěrou strhl celý národ. Ve své nástupní řeči, uprostřed bankovní hysterie pronesl další svou slavnou hlášku: „jediné, čeho se musíme obávat je strach sám“. Hned příští den oznámil že hodlá znovu otevřít banky, což se také do konce měsíce stalo.↩
Federal Emergency Relief Administration.↩
Civilian Conservation Corps.↩
Agricultural Adjustment Administration.↩
National Industrial Recovery Act.↩
Tennesse Valley Authority.↩
V dubnu 1933 vydává zákon, který povoluje maximálně 3,2% alkoholu. Do konce roku je přijet 21. dodatek Ústavy.↩
Veteránům z rozpočtu sebere 40%, přes půl milionu veteránů a vdov po nich škrtne ze seznamu těch, kteří mají nárok na penzi. Drasticky omezí taky ostatní výdaje na armádu. Veteráni ale zformují koalici se senátorem a i přes presidentovo veto protlačí parlamentem zákon o svých příspěvcích.↩
Work Progress Administration. Ačkoli se tento úřad moc snaží, přesto nezaměstnanost zůstává kolem hodnoty 12%.↩
FDR v nich vyhrál poměrem 61% a vítězstvím ve všech státech kromě Maine a Vermontu.↩
Od roku 1941 parlamentem protlačil několik zákonů, zaručujících svobodu pro etnické, rasové a náboženské menšiny. Zasazoval se o to, aby na vyšší posty v armádě byli za války pouštěni i Afroameričané. Od 60. let se ale zvedá vlna kritiky, proti jiným jeho opatřením – je mu např. vyčítáno, že se důrazněji nepokusil zabránit „konečnému řešení židovské otázky v Evropě“.↩
Presidentovi nakonec pomohla příroda – soudci začali odcházet na věčnost, takž si FDR mezi lety 1937 – 41 mohl jmenovat 8 liberálních soudců.↩
O válečných událostech jen v krátkosti a ve spojení s USA – tohle je předmětem jiné otázky…↩
Poté, co Washington třetí nominaci odmítl.↩
Na sjezdu strany (který přenesl do Chicaga, kde měl obrovskou podporu) uvedl, že nebude kandidovat, pokud nebude zvolen zástupci strany v hlasování, ve kterém mohou hlasovat pro kohokoli (a ne tedy jen vybírat mezi dvěma kandidáty). Byl zvolen poměrem 946 ku 147, volby vyhrál v 38 státech z 48. Jeho sloganem tentokrát bylo prohlášení, že už dokázal svoje úspěšné vůdcovství a že udělal všechno proto, aby USA nezatáhl do války.↩
Jako „válečného štváče“ ho označí i další národní hrdina té doby Charles Lindberg.↩
Celoživotní těžký kuřák, měl vysoký krevní tlak a srdeční chorobu. Ke konci už nechodil a přepravoval se jen na vozíku. Jeho fyzický zdravotní stav se neustále zhoršoval, duševně byl však naprosto v pořádku, v roce 1944 mu bylo jen 62. V době, kdy se v tisku ještě neprobíralo soukromí, o jeho obtížích vědělo jen nejbližší okolí.↩
Později přiznal, že jeho jediným cílem bylo vyděsit Kongres.↩
Roli v tomto odzbrojování hrála i jejich antipatie k námořnictvu. Lodě byly odstaveny, rozebrány nebo prodány jiným státům. Celý armádní kolos zpomalil, požadavky na vstup do armády byly uvolněny.↩
T. založil precedent pro osobní návštěvy. Se svým vlakem křižoval celé Státy a jeho krátké proslovy se staly legendou. Osobní, často spontánní setkání zafungovala – i když změna nálady společnosti tisku ušla a noviny pořád informovaly o jeho drtivé porážce, T. dokázal zvítězit. Taktika „toho vzadu, bez šancí“ se později stala mezi kandidáty na presidenta velice oblíbenou, viz kandidatura Georgie W. Buse v roce 1992.↩
House Un- American Activities Committee.↩
Byli odhaleni komunisté, kteří působili v řadě už před příchodem T., otázka ale zněla, jestli je T. odhalil a nenahlásil. Senátoři McCarthy a Nixon věřili, že o nich věděl.↩
„Senátor vytváří atmosféru strachu a podezřívání; on sám používá komunistické metody, nehraje fair play – tohle není amerikanismus“.↩
O jeho příčinách snad v rámci jiné otázky.↩
Tohle rozhodnutí bylo největší politickou kontroverzí a chybou – veřejnost to pochopila tak, že T. odmítá nést zodpovědnost za nevydařenou válku a místo toho obviňuje McArthura. Ten se vrací domů jako hrdina; po jeho řeči před Kongresem se začíná spekulovat o jeho kandidatuře na příštího presidenta.↩
Nařídil pořídit filmový záznam táborů, který měl sloužit jako důkaz proti pozdějšímu případnému zpochybňování. Německým válečným zajatcům (POW, Prisoners of War) změnil status na „odzbrojené nepřátelské síly (DEFs, Disarmed Enemy Forces), díky čemuž mohli být využiti jako pracovní síla.↩
O výhodách tohoto systému ho přesvědčily jeho zkušenosti z Německa.↩
Ve své odstupní řeči popsal Studenou válku jako situaci, ve které musí západ čelit „nepřátelské ideologii ateistického charakteru, bezcitnou ve svých postupech“.↩
JFK měl trochu problémy jako katolík – panovala obava, že jeho vyznání bude mít vliv na jeho rozhodnutí. JFK potřeboval podporu Londonových hlasů, protože se očekávalo, že volby budou nejtěsnější od roku 1916.↩
Tady se poprvé ukázalo JKF charisma a působení na davy. Nixon v televizních debatách působil nervózně a napjatě, potil se a nepoužíval makeup – na rozdíl od JFK. Ten vystupoval sebejistě a příjemně. Proto TV diváci považovali JFK za jasného vítěze, zatímco si rozhlasoví posluchači všimli, že Nixon měl ve věcných debatách navrch. Ale nebyl taková hvězda…↩
Legendární se stala jeho věta: „Ask not what your country can do for you, ask what you can do for your country“.↩
V roce 1960 si telefonoval s Corettou Scott King, manželkou v té době zavřeného reverenda M. L. Kinga, což mu přidalo pár hlasů Afroameričanů navíc.↩
Vzpomínáte na Forresta Gumpa?↩
Po 20 měsících bylo propuštění vyjednáno, výměnou za 53 mil.$.↩
Americká asistence začala už za Trumana. Když Ho-či-min v roce 1945 vyhlásil nezávislost, USA deklarovaly svoji podporu Francouzům. V roce 1950 Ho vyhlásil nezávislost znovu, tentokrát byl uznán Čínou a SSSR. Truman poslal 123 vojáků (ne do boje, ale jako pomoc při zásobování. Do roku 1953 vzrostly náklady na 1 mld. $.↩
Velkou otázkou je, zda by konflikt tolik vygradoval, kdyby se JFK dožil i dalšího volebního období. JFK ministr obrany Robert McNamara ve svých prohlášeních uvedl, že se JFK chystal z Vietnamu po volbách v roce 1964 stáhnout.↩
Stal se prvním presidentem, který skládal slib do rukou ženy, federální soudkyně Sarah T. Huges.↩
V jejím čele stál předseda Nejvyššího soudu Earl Warren.↩
V této souvislosti se připomíná jeho věta: „na jednu generaci jsme ztratili Jih“.↩
Jeho legendární řeč „I have a dream…“ na www.youtube.com/watch?v=iEMXaTktUfA↩
LBJ; studenti a intelektuálové protestující proti válce v čele s McCarthym; katolíci a Afroameričané podporující Roberta Kennedyho; a tradiční bílí Jižané v čele s Georgem Wallacem.↩
„Prohrajeme ve Vietnamu, zítra budeme bojovat na Hawaii a pozítří v San Franciscu“. USA si podle něj nemohly dovolit riskovat, že by v očích světa ukázaly voji slabost.↩
Nikdy neřekl, že je schopný vlku vyhrát. Svůj program formuloval tak, že „ukončí válku bez ponížení a zajistí mír v Pacifiku“.↩
Tento postup označován jako „Southern Strategy“.↩
Vloupání k doktorovi Fieldingovi v roce 1971. Lupiči hledali záznamy o Danielu Ellsbergovi, který pronesl dokumenty z Pentagonu do tisku. Další skandál vznikl z RN příkazu FBI vyšetřovat reportéra CBS News, jenž kritizoval jeho administrativu.↩
Viz znovu Forrest Gump.↩
Strategic Arms Limitation Talks.↩
Ačkoli tento akt neměl velký vliv na vývoj války, je hodnocen jako rozbuška pro pozdější indický jaderný program.↩
Podle této teorie měl za GF přijít Alexander Haig a nabídnout mu dohodu v srpnu 74, tedy ještě v době kdy byl RN presidentem a GF vicepresidentem. Haig mu řekl, že má tři možnosti: pardon se udělí RN sám a pak abdikuje; RN pardonuje lidi zapletené do Watergate a pak odstoupí; nebo odstoupí en tak, výměnou za dohodu, že ho pardonuje nastupující president. GF na toto nikdy nepřistoupil a RN omilostnil ze svého rozhodnutí a za vlastních podmínek.↩
Na to reaguje GF výrokem: „neschopnost USA dostatečně podpořit svoje spojence v jejich boji o život vážně narušuje naši věrohodnost jako spojence po celém světě“.↩
Úsměvná historka pro odlehčení – když se doma chlubil, že bude kandidovat na presidenta, jeho vlastní matka se ho zeptala: „presidenta čeho?“ ↩
Na které pozval guvernéry, starosty, náboženské vůdce, vědce i běžné občany.↩
Nosí svetry, na Bílý dům nechá instalovat solární panely, na některých úřadech dá zastavit teplou vodu. Požaduje taky, aby se na Vánoce 79 a 80 nepoužívala světelná dekorace. Do vládních budov jsou namontovány kontroly termostatů.↩
V roce 1977 vyrazil majora Singlauba za to, že kritizoval jeho postup. JC plánoval do roku 82 stáhnout 14,000 vojáků; ale roku 78 byl donucen od svého záměru ustoupit. Do té doby se vrátilo jen 3,600 vojáků.↩
JC se k tomu vyjádřil slovy: „že dají SSSR šanci, zažít si svůj Vietnam“.↩
Od WWII. Byl velkým americkým spojencem šáh Réza Páhlaví, ačkoli jeho vláda byla autokratická. Šáh byl ale svržen iránskou revolucí, monarchie byla svržena a šáh uprchl do exilu. USA nezasáhly. V roce 1979 mu JC povolil vstup do Států a udělil dočasný azyl, kvůli jeho zdravotnímu stavu. Jako odpověď na šáhovo vpuštění do země bylo v Teheránu zajato 52 Američanů.↩
Propuštěni byli doslova minuty potom, co složil úřad, Reagan ale udělal gesto a požádal JC, ať je do Německa jede vyzvednout on.↩
Tento růst přinesl větší příjmy do státní pokladny, které ale stejně nestačily na pokrytí rostoucích výdajů na zbrojení a rozšíření sociálních programů.↩
Financoval tak například Contras v Nicaragui, mudžahedíny v Afghanistánu, RENAMO v Mosambiku i UNITA v Angole.↩
„generální tajemníku, pane Gorbačeve, jstli hledáte mír; jestli toužíte po prosperitě SSSR a střední Evropy; jestli hledáte liberalizaci – přijďte k této bráně! Pane Gorbačeve, otevřete tuto bránu. Pane Gorbačeve, strhněte tuto zeď!“ (tear down tis wall!!)↩
Ve své autobiografii An American Life“ RR uvedl, že se postupem času začal obávat o Gorbyho život, protože se mu zdálo, že na reformu příliš tlačí.↩
GB byl později kritizován za to, že nešel dál a dovolil, aby Saddám zůstal u moci. GB ale argumentuje tím, že cíl mise byl splněn (vytlačit Saddáma z Kuvajtu) a že invaze do Íránu by znamenala „nesmírné lidské i politické ztráty“.
Jen tak na okraj slova GB, „Čí krev by byla na mých rukou, kdybych jako vrchní velitel ozbrojených sil svévolně porušil mezinárodní právo? Kdybych překročil cíle akce a řekl, že ukážeme naši sílu? Půjdeme na Bagdád. Staneme se okupanty – USA v arabské zemi. To by byla katastrofa“.↩