B 13 - Základní vývojové rysy komunistického Ruska (SSSR) ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Po odchodu Chruščova z politického života se stal prvním tajemníkem a od roku 1966 generálním tajemníkem Brežněv.V roce 1977 se stal předsedou prezidia Nejvyššího sovětu a tím i formálně hlavou státu. Za jeho vlády byl korigován chrusčovský kurs. Určité hospodářské reformy, od nichž si lidé slibovali zvýšení produktivity, zůstaly v platnosti, např. systém materiální zainteresovanosti jednotlivce (mzdovými pobídkami) a podniků (zvýšení okruhu kompetencí). Systém plánování ve svém celku však byl opět centralizován. Rozsah a odbyt výroby, celková úroveň mezd, investice a inovace byly řízeny ústředně.
Brežněv konečně uskutečnil Chruščovův ctižádostivý plán jaderné rovnováhy se Spojenými státy, zasahoval po libosti do poměrů v celém třetím světě a jeho ponorky brázdily vody kolem všech světadílů.
Sovětský svaz se oprávněně jevil jako skutečná supervelmoc.
LEONID ILJIČ BREŽNĚV - první tajemník, na 18 let
Jeho vláda byla jiná než Chruščovova, který sice pustil k řízení státu i užší vedení strany, ale přece jen si hlavní slovo ponechal. Brežněv postupoval jinak, teprve za něj se řízení skutečně stalo kolektivním. V zájmu stabilizace se na něm podílely všechny složky komunistického aparátu, tedy strana, armáda i tajná policie KGB, navíc vedení se měnilo jen minimálně, což mělo pocit stability také posílit. A skutečně tento postoj nesl ovoce, ve vnitřní politice šlo o období vcelku nevídané stability. Měl však i své slabiny, a to právě onu neměnnost, která se projevovala hlavně v ekonomice. průmysl se od Stalinových dob nezměnil, novinky se do něj dostávaly stále v menší míře a pomaleji. Jediné odvětví, které se udržovalo na úrovni, byl zbrojní průmysl. Ve všech ostatních směrech SSSR zaostával, což vedlo ke stále se prohlubující ekonomické krizi, kterou nemohl centrálně řízený průmysl vyřešit.
V případě vůči kritikům režimu si Brežněv počínal natolik razantně, že jeho období vlády je někdy nazýváno neostalinismus. Masové popravy a stranické čistky z dřívějších let vystřídaly rafinovanější metody. Oponenty nutil k emigraci, zavíral je do psychiatrických léčeben, pronásledoval jejich rodiny, mediálně je pronásledoval a ničil, posílal jejich rodiny na Sibiř nebo do pouští Kazachstánu.
V zahraniční politice se stala základem Brežněvova doktrína. Ta spočívala v tom, že SSSR si osoboval právo zasáhnout v případě ohrožení socialismu, jak to dokázal třeba během pražského jara. při dalších konfliktech, jako třeba v Angole, Nikaragui nebo Etiopii, nezasahoval přímo, ale prostřednictvím vojenských poradců, zbraní nebo také kubánských vojsk.
Období brežněvismu bylo ve znamení zbrojení. Většina investic směřovala právě do výzbroje armády, přestože SSSR navenek působil jako zastánce míru. Kombinace Brežněvovy doktríny a mocenských ambic vedla nakonec k invazi do Afghánistánu v roce 1979.