B 13 - Základní vývojové rysy komunistického Ruska (SSSR) ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Po krátkém období vlády dvou generálních tajemníků JURIJE ANDROPOVA ve funkci 1983 -1984, a KONSTANTINA ČERNĚNKA, ve funkci 1984 -1985, byl generálním tajemníkem zvolen MICHAIL GORBAČOV.
MICHAIL GORBAČOV - Na něm byla nutnost provést reformy. Gorbačov byl komunista a jeho reformy neměly překračovat rámec komunistické ideologie, kterou považoval za nadřazenou kapitalistické, ale byl ochoten uznat i jisté výhody kapitalismu. V počátcích neměly změny přesahovat rámec ekonomiky, měly být posíleny tržní vazby a omezeno centrální řízení státu. pro tyto změny se vžil název perestrojka
perestrojka = přestavba a pro většinu starých byrokratických „aparátčíků“ ve vysokých funkcích byly nepřijatelné. Podporu proti nim se Gorbačov rozhodl hledat u veřejnosti.
Začala se tedy propagovat glasňost (otevřenost, informovanost) a děmokratizacija, která ovšem neměla překročit jisté hranice. V případě glasnosti probíhala ve sdělovacích prostředcích veřejná diskuze o navržených společenských problémech, o nepořádcích, např. o korupci v kruzích funkcionářů, o neefektivnosti práce vedení závodů, nedostatcích v zásobování .
Stará brežněvovská garda byla postupně odstraňována z funkcí a nahrazována reformátory, byla také omezována cenzura a povolen vznik nejrůznějších občanských hnutí.
V zahraniční politice Gorbačov nechtěl pokračovat ve vyhrocené politice svých předchůdců. Snažil se prosadit teorii mírového soužití a spolupráce obou táborů, ale k mnoha krokům ho vedla právě ekonomická krize, ať už to byl ústup z Afghánistánu či omezení podpory komunistům v Nikaragui, Namíbiji a jinde.
SSSR rovněž učinil několik jednostranných kroků k odzbrojení a nakonec přistoupil i na sjednocení Německa. Toto vše, ale především ústup z mocenských pozic, vyvolávalo odpor u ortodoxních komunistů, pro které byl Gorbačov příliš reformní. Na druhou stranu existovala i skupina radikálních politiků volajících po ještě větších svobodách a úplné demokratizaci. Uvolnění poměrů v SSSR vedlo navíc k rychlému rozvoji odstředivých národnostních tendencí, které se dosud neprojevily kvůli teroru předchozích vlád. Veškeré tyto pokusy nakonec vyvrcholily pučem v roce 1991 a následným rozpadem SSSR.
Michail Gorbačov se pokoušel zachránit existenci komunismu v SSSR řešením hospodářské krize, tedy perestrojkou a glasností. S uvolňováním režimu se ale projevovala i celková nespokojenost a také separatistické tendence, zejména v Pobaltí a na Kavkaze. První částečně demokratické volby na jaře 1989 skončily i přes nerovný volební systém pro komunisty neúspěchem, řada jejich kandidátů neuspěla a zvoleni byli i kritici režimu. Opatrné reformy ale nepřinášely uspokojivé výsledky, zejména v potravinové oblasti byl citelný nedostatek produktů, a tak se proti Gorbačovovi formovala opozice. Na jednu stranu to byla konzervativní část komunistů označující reformy za přílišné, na druhé straně pak reformní část komunistů , kde hlavním představitelem byl Boris Jelcin, kteří je považovali za nedostatečné.