B 13 - Základní vývojové rysy komunistického Ruska (SSSR) ve 20. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Reformní komunismus založil svůj program na snaze změkčit bývalý režim, jehož základ tvořila strana jako jediná svrchovaná autorita, jediný vůdce, jako jedno pravé učení, jedna správná politická linie a jako jedna všeobjímající instituce, která působí prostřednictvím tří podřízených složek: plánu, bezpečnosti a armády. Prostor měl být dán kritickému myšlení, aby se posílilo fungování systému, mělo dojít ke kulturnímu a duchovnímu uvolnění, k hospodářské decentralizaci, aby se pozvedla efektivita i životní úroveň obyvatel. Mělo dojít také k zmírnění mezinárodního napětí, které udržovalo komunistické režimy ve stavu permanentního obležení a vnitřní mobilizace.
Smrtí Stalina skončila osobní diktatura jednotlivce. Svrchovanou moc strany představovalo kolektivní vedení. Špičku vedení strany představoval triumvirát Lavrentij Berija, Georgij Malenkov a Nikita Chrusčov.
Aby se stabilizoval systém, bylo nutné poskytnou obyvatelstvu určité úlevy. Významnou změnou bylo podřízení Výboru státní bezpečnosti radě ministrů a omezení jeho pravomoci. Šlo o jasný signál nomenklatuře a všem sovětským občanům, že masový teror je u konce a že nejvyšší moc v zemi drží strana.
Chruščovova ambice stát se nejvyšším vůdcem, vedla k popravě Beriji a odstoupení Malenkova z funkce předsedy vlády. Také jeho projev na XX. sjezdu strany v roce 1956, v němž napadl způsoby Stalinova vládnutí, mechanismus čistek a zločiny, měl zdiskreditovat a posléze zbavit moci staré stalinisty, čímž si chtěl Chruščov pojistit vlastní vládu nad stranou.
Proč napadení Stalina?
miliony zeků z gulagů;
Chruščov byl věrný leninismu
generační posun, kdy Chruščov nepatřil mezi Stalinově gardě z dob občanské války nebo z dob velké ofenzívy
Chruščov chtěl ve straně plně obnovit pravé leninské vztahy. SSSR měl pod jeho vedením zahájit přechod od socialismu, kterého už bylo dosaženo, k největší metě proletářské diktatury - komunismu.
S „veřejným“ odhalením skutečnosti stalinismu došlo na mnohých místech východní Evropy k nepokojům, kde většina lidí považovala komunismus za nelegitimní, vnucený pořádek. Př.: Plzeň, Berlín, Polsko (Poznaň), kde odpor vůči sovětskému svazu vedl Wladislaw Gomulka. Před hrozbou válečných střetů Chruščov ustoupil a smířil se zásadou „různých cest k socialismu“ výměnou za Gomulkův slib věrnosti proletářskému internacionalismu. Polský „národní komunismus“ v praxi znamenal plnou samosprávu „satelitního“ režimu, zrušení kolektivizace a širokou autonomii pro katolickou církev.
Situace v Maďarsku však dopadla jinak. Polský příklad podnítil pouliční demonstrace, jejichž účastníci se dožadovali ukončení sovětské vojenské okupace. Do čela reformních komunistů se postavil IMRE NAGY. V říjnu 1956 přerostly demonstrace za demokracii v první přestřelky a potyčky. Ruské jednotky nebyly připravené, a tak se z Budapešti stáhly. Nagy následně oznámil, že hodlá sestavit koaliční vládu na demokratickém základě, vyhlásil neutralitu Maďarska a obrátil se na OSN, aby ji garantovala. V té době Rudá armáda dokončila přísun posil a v listopadu zaútočila na Budapešť. kde rozdrtila veškerý odpor. V bojích padlo na 600 ruských vojáků a asi 4 000 Maďarů, 22 000 lidí bylo zatčeno a 300 z nich následně popraveno, mezi nimi byl i Nagy. Do čela státu byl dosazen JÁNOS KÁDÁR, který měl za úkol obnovit komunistickou vládu v zemi.