C 03 - Podkarpatská Rus součástí Československé republiky
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
746 základních škol, z toho 453 podkarpatskoruských, 160 československých, 110 maďarských, 13 německých, 6 hebrejských a 4 rumunské
5 podkarpatskoruských gymnázií (z toho 2 měly české pobočky), 4 učitelské ústavy, 2 obchodní školy, 2 odborné školy, 10 živnostenských škol
Hlavním cílem školství bylo připravit místní obyvatelstvo, aby zvládlo svou vlastní samosprávu a aby se postupně setřely politicko-hospodářské rozdíly mezi P. Rusí a zbytkem ČSR. Protože kompetentních učitelů bylo na P. Rusi jako šafránu, bylo místní školství hojně zásobováno čs. učiteli.
Existovaly tři proudy jazykové výuky- rusínský, ukrajinský a maďarský, což zpomalovalo rozvoj národního života.
Průmysl
Průmysl na P. Rusi v podstatě stagnoval, protože po rozpadu R-U přišel o odbytiště v Maďarsku a Rakousku. Pro představu, v r.1926 bylo tu bylo jen 92 průmyslových podniků, které dohromady zaměstnávaly jen kolem 7000 lidí. Lépe na tom byla tradiční těžba a zpracování dřeva. Ovšem hospodářská krize zasáhla P. Rus nejhůře v ČSR a místní podniky a dřevozpracující průmysl položila na lopatky (už v roce 1930 se zastavilo na 30% podniků, do konce krize ztratilo práci 30- 35 000 dřevorubců).
Tuto neutěšenou situaci využívali hlavně komunisté, kteří na popud Kominterny (v SSSR tehdy hladomor, Moskva potřebovala „důkazy“, že hlad panuje i v kapitalistické Evropě) pořádali tzv. hladové pochody a demonstrace (dost lidí zraněno, několik jich dokonce zabito), navíc uspořádali v ČSR sbírku na „hladem umírající“ P. Rus. Vláda odpověděla zatčením několika desítek komunistických provokatérů a postavila je před soud.
Začátkem 30. let se na P. Rusi objevuje Organizace ukrajinských nacionalistů ( a její ozbrojená složka Ukrajinská vojenská organizace). Po atentátu na J. Sabova však bylo mnoho z nich zatčeno a zbytek byl postupně zlikvidován čs. policií.
Karpatská Ukrajina
Po Mnichovu, kdy dochází k citelnému oslabení ústřední moci, se P. Rus snaží využít příležitosti a požaduje okamžité vyhlášení autonomie. Vláda skutečně ustupuje, tajemník prez. kanceláře pro rusínské záležitosti Ivan Parkányi byl 4.10. jmenován ministrem pro P. Rus v Syrového vládě. S tím se ovšem autonomisté nespokojili a 6. 10. se dohodli s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou na transformaci ČSR ve federativní stát Čechů, Slováků a Rusínů, což podpořil i Hitler.
11.10. byla v Praze jmenována autonomní vláda P. Rusi (11. října 1938 – 26. října 1938)
Předseda vlády a ministr školství: Andrej Bródy
Ministr vnitra: Edmund Bačinský
Ministr dopravy: Július Révay
Zplnomocněný ministr pro hospodářství: Š. A. Fencik
Vládní tajemníci: Augustin Vološin (pověřen agendou zdravotnictví a sociální péče) a Ivan Pješčak (pověřen agendou justiční správy)
V Komárně zatím probíhala čs.- maďarská jednání o odstoupení části Slovenska a P. Rusi. Ač byly tyto požadavky pro ČSR nepřijatelné, byla příliš slabá. Po bezvýsledných jednáních Maďarsko požádalo Německo a Itálii o arbitrážní řešení sporu. Vláda P. Rusi se obávala, že ústřední vláda není schopna zachovat celistvost země, a chtěla proto zahájit jednání s Maď. na vlastní pěst. To jí bylo znemožněno, rozhodla se tedy na P. Rusi uspořádat plebiscit jako jediné možné řešení zachování celistvosti země, to bylo ovšem z právního hlediska protiústavní. Na jednání ústřední vlády (včetně ministrů autonomních vlád Slov. a P. Rusi) se většina vyslovila pro německo-italskou arbitráž místo plebiscitu. Bródy byl obviněn z vlastizrady a zatčen. Na „doporučení“ Berlína se novým předsedou aut. vlády stal proukrajinský A. Vološin.