C 03 - Podkarpatská Rus součástí Československé republiky

Autonomie P. Rusi byla zakotvena v nové ústavě z 29.2.1920, ale už s odchylkami od saint-germainské smlouvy. Zákonodárným orgánem měl být na P. Rusi sněm, ovšem nebyly vydány předpisy pro volby. Sněm mohl vydávat zákony týkající se jazyka, výuky, náboženství a místní správy, zákony všem mohly vstoupit v platnost až po podepsání prezidentem republiky, navíc rozhodnutí Ústavního soudu je mohlo kdykoliv učinit neplatnými... V čele výkonné moci měl být guvernér jmenovaný prezidentem na návrh vlády (tzn. guvernér byl plně závislý na čs. vládě). Nebyl udán počet poslanců, které by P. Rus měla posílat do parlamentu a sněm nemohl posílat své zástupce do Národního shromáždění. Volby v roce 1920 se nekonaly (až 1924) a teprve od roku 1923 byla Podkarpatská Rus zastoupena v parlamentě devíti poslanci.

Jak to tedy vypadalo? Místo administrátora přišel guvernér, který měl sice teoreticky nejširší pravomoc včetně možnosti rušit nařízení viceguvernéra (který měl na starosti civilní správu), ovšem v praxi mu to musela schválit čs. vláda. Místo direktoria byla zřízena Guberniální rada s minimálními pravomocemi (mohla jednat jen o věcech, které jí předložil guvernér, a při přijímání nařízení ji bylo možno obejít). Dočasným guvernérem se stal Žatkovič, viceguvernérem (vždycky to byl Čechoslovák) Petr Ehrenfeld, administrátorem civilní správy František Bláha. Praktická moc se soustředila do rukou viceguvernéra. Žatkovič, který si znovu (a znovu oprávněně) připadal jako kůl v plotě, znovu podal demisi, s jejímž přijetím bylo znovu váháno, ale znovu byla po neúspěšných jednáních přijata. Znechucený Žatkovič se vrací do USA, kde ještě chvíli politicky agituje, ale bez jakýchkoliv větších výsledků. Jednání politických stran, které měly podobné požadavky jako Žatkovič, byly neúspěšné, protože se neměly o co opřít- obyvatelstvo P. Rusi bylo politicky apatické. Vláda si mohla dokonce dovolit nechat křeslo guvernéra až do r. 1923 neobsazené. Tehdy se jím stává Anton Beskid a na místo Ehrenfelda je jmenován Petr Rozsypal, který měl rovněž jako viceguvernér rozhodující slovo,ale musí se mu uznat, že se opravdu snažil- dokončil agrární reformu, stavěl nemocnice a školy, rozvíjel infrastrukturu a provedl pozemkovou reformu. Výstavbu často navrhovali přední čeští architekti (Gočár, Fragner, Liebscher aj.), čímž bylo na P.Rusi postaveno několik opravdových funkcionalistických klenotů. Rovněž se přistoupilo k záchraně dřevěných kostelíků, kterých se zbohatlé rusínské vesnice zbavovaly. Několik jich bylo převezeno do českých zemí (celkem 5, nejznámější je asi cerkev ze vsi Medvedovce, která dnes stojí v Praze na Smíchově). Ve správě však byl upevňován centralismus na úkor samosprávy. V r. 1926 byly pův. 3 župy (– župa užhorodská (Užhorod), župa mukačevská (Mukačevo), župa Marmarošská (Chust)) sloučeny do jedné a o rok později byla země P.Rus rozdělena na okresy(okres Užhorod, Perečín, Vel.Berezný, Svalava, Mukačevo, Berehovo, Volové, Iršava, Sevluš, Chust, Ťačovo, Rachov). V sídle země byl zřízen zemský úřad , v jehož čele stál zemský prezident (A. Rozsypal), stojící i v čele nově zřízeného zemského zastupitelstva, které sice mělo vypadat jako samosprávné, v praxi je ale cele ovládal zem. prezident (mohl ho rozpustit bez udání důvodu, pozastavit jeho usnesení aj.). Po smrti Beskida v r. 1933 už úřad guvernéra nebyl obsazen. Proti centralizaci byly podávány různé protesty, dokonce i ke Společnosti národů, ale nic nezmohly, zemské zřízení přetrvalo až do r.1937. V r. 37 bylo upraveno- v čele země místo zem. prezidenta znovu guvernér, ovšem zachováno postavení viceguvernéra. Tato polovičatost ovšem ničemu nepomohla, spíš jen přilila olej do ohně.